Jsem přírodní bruneta. Tedy… mám takovou tu “podkladovou” barvu, jako spousta ostatních žen – hnědošedou, nemastnou, neslanou. Nikdy mi to ale nevadilo. Docela se mi i líbil můj přírodní melír, který mi v létě na hlavě vykouzlilo slunce. To, že jsem se narodila jako zrzka v těle brunety, stejně jako se rodí některé ženy v těle mužů a naopak, jsem zjistila až před osmi lety. V době, kdy jsem začala poznávat, kým vlastně jsem.
Když se na mě podíváte, není na mě nic zvláštního. Neoplývám Bůh ví jakou krásou ani nejsem členkou Menzy. Nemám žádný zvláštní talent. Prostě obyčejná holka, jakých potkáte denně na ulici desítky. Přesto se nenašel muž, o kterého bych opravdu stála a nezískala jej. Dokud se mě kamarádky nezeptaly, jak to vlastně dělám, nenapadlo mě se nad tím zamyslet. Až díky jejich otázkám jsem přišla na to, že jeden talent vlastně mám – talent přesvědčit muže, že jsem právě tou ženou, po které touží.
Začalo to s mou první láskou. Líbila se mu má bledá, průsvitná pleť. Já na ní neshledávala nic zvláštního – až na výhodu, že bez make-upu jsem doslova zelená, vypadám jako by mi bylo špatně a učitelky mě byly ochotny omluvit kvůli tomu z výuky ve škole. Jemu jsem však připadala jako alabastrová panenka. To pro mě bylo důvodem, proč jsem se dalších sem let neopalovala, i když s ním ve vztahu jsem setrvala pouze rok a čtvrt.
Můj druhý přítel vždy říkal, že celulitida není takovou vadou na kráse, za jakou ji ženy považují. Že drobné dolíčky jsou sexy. A tak jsem měla dobrou výmluvu, proč nehubnout, i když jsem já sama vždy toužila být krásná a štíhlá. Ládovala jsem se svými oblíbenými sladkostmi… dortíčky, šlehačkou, čokoládou s malinami… Hm… To byly časy! Také kvůli němu jsem po maturitě místo hledání práce začala studovat vysokou školu. Protože mi ukázal, že to není tak složité, a protože měl rád chytré holky.
Pak přišel můj třetí přítel – šestiletá láska. Má opora, můj kamarád i partner. Znal všechna má přání, sny, mé historky z dětství i můj nezáviděníhodný charakter. Měl mě rád pro mě samotnou. Myslela jsem, že mě zná. Asi to byla pravda – znal mě bez toho, aniž bych já znala samu sebe. Můj “chamaleonismus” (lepší výraz mě nenapadá) se ale projevil i v tomto vztahu. On měl totiž slabost pro brunety s rovnými vlasy. A tak jsem po dobu několika dalších let nosila čokoládově hnědý přeliv, který byl pro mou světlou pleť nevhodně tmavý, a začala jsem své vlnité vlasy ničit horkou žehličkou.
Až u konce tohoto vztahu jsem si uvědomila, jak moc jsem potlačovala svou individualitu. Že nejsem sama sebou jen ze strachu, že takovou mě nikdo nebude mít rád. Zjištění to bylo dost smutné, ale osvobozující. A tak jsem se obarvila “na zrzavo”. Řekla jsem si, že život nežiji pro ostatní, ale sama pro sebe. Mám ho jen jeden a je příliš krátký na to, abych jej promrhala. Začala jsem se snažit neohlížet se na to, co si ostatní myslí a začala jsem na sobě pracovat – přetvářet se k obrazu svému. Hubnout, nechat si nasadit rovnátka, věnovat se věcem, které mě baví. Sebrala jsem odvahu a přešla jsem z kresby tužkou na malbu akrylem na plátno. Na projevy typu “Nepřeháněj to s prací, bude z tebe workoholik.” nebo “Odpočiň si taky, pořád se jenom honíš.” jsem začala reagovat jen spokojeným úsměvem. A byla jsem šťastná. Poprvé v životě jsem byla spokojená sama se sebou. Protože jsem byla taková, jaká jsem chtěla být. Věděla jsem, že spousta změn mě ještě čeká, ale těšila jsem se. Těšila jsem se na to, až poznám všechny stránky té zrzavé holky, kterou jsem vídala denně v zrcadle. Sice ji ani po letech neznám zcela – stále se mění, stále objevuji nové a nové aspekty její osobnosti. Ale jedna věc zůstává – je zrzavá. Protože to není barva vlasů, ale můj životní styl.
Hlasité předčítání
Inspirující (v tom nejlepším slova smyslu)! 🙂 Jen tak dál, hlavně se nenechat formovat a manipulovat ostatními! Život máme pouze jeden, chce to naopak co nejvíce projevovat svou individualitu (i když s tím ostatní častokrát nemusí být sladěni)! Mám z Vás radost a fandím Vám! 😉 🙂