Zůstaň se mnou! (1)

⏱️ Doba čtení: cca 2 minuty

Jmenuji se Markéta a je mi čtrnáct let. A právě prožívám nejtěžší období svého života. Nikdy jsem se se smrtí nesetkala. Teď je tomu bohužel jinak. Tati,moc mi chybíš. Vidím tě všude a přijde mi, že žiješ. Ale to bude jen přelud, který vidím každou minutu svého mizerného života. Sedím na posteli, brečím a v ruce držím tvou zmačkanou fotku. Venku začíná pršet. Beru na sebe bundu a vyrážím ven. Mám na sobě jen pyžamo a bundu. Boty si neberu. K čemu? Mně už je všechno jedno. Ať klidně umřu! Fouká silný vítr, déšť je stále silnější, ale já nic nevnímám. Ani nevím kam jdu. Za tebou. Slyším blesky. Je to snad znamení? Tati, dej mi znamení! Prosím! Pokračuji dál ve své cestě. Jdu dál a dál, až se dostanu k nějaké lavičce. Sednu si na ni a čekám, ale na co? Jsem mokrá od hlavy až k patě. Je mi to jedno. Mé tělo se chvěje, ale já to nevnímám. Najednou déšť ustal. Vítr nebyl tak silný. A blesky z oblohy zmizely. A pak jsem slyšela pronikavé hřmění. Obloha se rozsvítila a pak zase zhasla. Já jsem si stoupla, ale mé tělo to nevydrželo. Kolena se mi podlomila a já jsem spadla. Možná jsem byla chvíli mimo, to nevím. Když jsem se pokoušela zvednout, uviděla jsem před sebou postavu. Chvíli jsem si ji prohlížela. A najednou jsem vykřikla: ,,TATI!”