Útržky vzpomínek…
Konečně jsme na chalupě. Tolik jsem se těšila – my oba!
Po dvou dnech jsem Járu donutila, aby smetáčkem vyprovodil pavouky z kadibudky.
To se tam člověku hned klidněji sedí.
Pustila jsem se do úklidu. Nedalo mi to a začala jsem prohrabovat šuplíky a skříně a znovuobjevovat poklady. Tolik nostalgie v tak malým prostoru – starý knížky, rakety na badminton, lampióny, starý výtisky ábíček, Květů, Chalupáře….Natáhla jsem na sebe maminčin pletený svetr od tety Milušky. Pamatuju si ho ještě z dětství. Tik tak – zvednu hlavu – tři čtvrtě na pět. Jára šel na houby. Zajímá mě, jestli bude mít stejný úspěch jako my první den po příjezdu.
„Pojď, vyrazíme jen na obhlídku, jestli vůbec rostou.“ hučel do mě
Po čtyřech hodinách se vracíme s ovršenými košíky. Tak hlavně, že víme, že rostou.
Miluju, když tady prší. Sedět v sednici nebo se jen tak válet na půdě a poslouchat to bubnování, zatímco v kamnech praská dřevo.
Sedím pod lípou, pochutnávám si na Járově pečené dýni. Je pod mrakem, ale i tak je krásně. Nezáleží na tom, co nebe nabízí – vítr, slunce, déšť – na neodolatelnosti místa to neubírá.
Jára leží na trávě přikrytý žlutou dekou s motivem nepravidelně posetých černých kosočtverců a vypadá jako indián. Rozplývá se nad tím starým stromem a je fascinovaný ptačí říší, která se v koruně usídlila. Tiše ptákům závidí, že se můžou rozhlédnout do světa z toho nejvyššího místa té dřevěné majestátnosti.
„To je úžasný, jak se ptáci můžou dostat až na samý vrcholek koruny. Člověk se vyšplhá vždycky jen do větví, které ho ještě unesou. Výš ne.“
Hlasité předčítání
Sálá z toho neuvěřitelná pohoda 🙂