Tak ono nestačí, že mě Jára kope ze spaní, protože se mu zdá, jak hraje fotbal. Dovedl to do takové dokonalosti, že na mě spáchal atentát. Sice to nebylo přímo sedm kulí, ale zásah to tedy byl. Nemusíte se ale bát, domácí násilí mu rozhodně netrpím!
To nás jednou takhle v noci oba probudí volání přírody. Jára vstane dřív a já se ještě pár minut přemlouvám, abych tu potřebu nezaspávala a došla si taky. Převalím se ode zdi na Járovu polovinu, mezitím se on už vrátil a ještě si před ulehnutí svlažuje hrdlo. Slyším, jak odkládá skleněný půllitr na poličku nad postelí a ve vteřině mi padá na čelo. Ten půllitr, samozřejmě, ne Jára. Jeho pád na mé čelo by byl podstatně příjemnější, rozhodně o dost méně bolestivější a hlavně necrčela by ze mě voda jako po výlezu z bazénu. „Do prdele!! Co děláš??“ Strašně se leknu. Jára evidentně taky, valí oči, překotně se mi začne omlouvat a zjišťuje, jak jsem na tom. „Dobrý, prosím tě? Dobrý? Nemotá se ti hlava? Nedělají se ti mžitky před očima?“ Otázka „Nebolí tě hlava?“ byla jaksi bezpředmětná. Vstávám, mnu si bouli, po vlasech mi stékají čůrky vody a mě, mimo vzniklé boule, tíží starost o mokrou matraci. Jednou rukou tlačím hrbol na čele, druhou beru z kuchyně utěrku a podávám jí Járovi, aby mohl zachránit alespoň „něco“. „Jo, dobrý, prosím tě, hlavně to pořádně vysuš! Já musím na záchod!“ řeknu ještě nasupeně. V koupelně pak zjistím, že se mi na čele skví malá krvavá ranka a rýsuje se hezká boulička s důlkem uprostřed. Zapínám fén a začínám sušit vlasy. Předtím ještě ze sebe shodím vnadný noční oděv, který už před atentátem neslavil úspěch, natož po něm a hodím ho na madlo nad vanou. Sleduji se v zrcadle a po chvilce se už musím smát. Představím si totiž, jak to celé muselo vypadat… Jára, pln obav, jaké škody způsobil, otvírá koupelnové dveře. Vidím, jak je z toho špatný, omlouvá se a tiskne mě k sobě. Když ale vidí, že můj zlostný výraz vystřídal úsměv, po tváři se mu rozlije evidentní úleva. Nakonec se smějeme oba. V tu chvíli nás totiž napadá cimrmanovské „prostě jsem ji řach“….
Když se vrátíme do ložnice, začnu se zase znovu smát. Všimnu si, že vedle postele má položený Kryštofácký umělohmotný kelímek a prohlašuje, že si na něj ještě pořídí závěsný držáček, aby mě už nikdy neohrozil. Navíc, na posteli rozložil asi tři velké osušky, které ještě zahalil dekou, aby zmírnil případný vodní průsak. Přesto mé pozornosti neuniklo, že zkáza padla i na mou půlku matrace, proto se raději, co nejvíc uchýlím ke zdi. Před usnutím se k sobě přitulíme. Cítím potřebu…tu, co vy myslíte, tak tu ne. Můj drahý, po tom traumatu, kdy si navíc představil, že mi mohl mohutný korbel taky padnout do oka, potřebuje ještě uklidnit. Neváhám a povzbudivě pronesu „Neboj, dopadlo to výborně…“ On s naprostou převahou doplní „Jsem jen trochu v šoku.“ A už se zase řehtáme.
Usínám s chladivým gelem přilepeným na čele a s nadějí, že se ráno nedočkám překvapení
v podobě dokonale vybarvené a mnohem větší boule.
Nedočkala!!!
Doufala jsem taky, že se mi tou ránou třeba rozsvítí…
Nerozsvítilo!!!
Hmm. Bude mě muset řachnout asi ještě jednou.
Hlasité předčítání