Voda, bláto, prudké stoupání a potom zase strmý sráz. Opakuje se to dokola, jako nekonečná lidská komedie. Jako by se Bůh a Lucifer bavili pohledem na postavičku uvězněnou v zrcadlovém bludišti bez východu. Jdu už dlouho. Vím tedy, že ačkoliv se to tak může zdát, není to tak. Vím o cíli ke kterému je třeba dospět a který je za rohem. Slýchám v hlavě ta slova při brození se bahnem a ošetřováním krvavých ranek v kůži. Slova o tom, že cesta je cíl a na jejím konci čeká klid. Možná je to pravda na cestách, které si člověk nevybírá. Ale my máme možnost. Máme volbu. Ať si vysocí lidé, kněží a politici kňučí svou lež jak hlasitě chtějí. Víme jak to je. Ne snad? Můžeme si vybrat barvu domu i pohledu na svět. Vybíráme si také do jaké míry chceme být svobodní.
Proč se ale člověk dobrovolně vydává na cestu zavalenou klestím, špínou, bolestí a bezmoci? Nevyzbrojený ani ostrým klackem, který koneckonců k dosažení cíle vlastně nepotřebuje. Do jaké míry vlastně rozhoduju o tom, co na své cestě potřebuju? Až tady, s hlubokým hnisajicim šrámem pod levou klíční kostí a hladem v končetinách chápu, na kolik je člověk sám zodpovědný za to jak a kudy se bude trmácet, a taky že je jeho rozhodnutí, kolik krve vlastní i cizí za sebou nechá. Až po takové době sedím a koukám očima napůl probuzeného na dvě cesty. Konečně dokážu aspoň pootevřít jedno oko a nakouknout do světa ve kterém žiju. Na jednom ukazateli CHAOS a na druhý zatím ještě nevidím. Klid obsažený v mlze polykající moje tělo chladí pálivou bolest v modřinách a ranách. Přestala jsem utíkat. Bože, jaký klid a štěstí plyne z vědomí. Z vědomí možnosti volby. Vím co chci udělat a co čeká na konci cesty, kterou zvolím. Je pryč nejistota. Ještě pár nadechnuti v mokré trávě, ještě pár chvilek s chladným odměřeným sluncem, se kterým se prozatím loučím.
A vyrazím. Netěším se a nemám ani trému. Připravena na shledání. Už za první odbočkou, při prvním zakopnutí vidím staré známé. Nahání hrůzu. Vsadila bych se, že při posledním shledání nevypadali ani zdaleka tak děsivě. Z tesáků a drápů jim visí kusy masa, které mi dříve patřilo. Nechtějí mi ublížit. Nemohou. Vidím strach v jejich očích a v jejich gestech radost z toho, že se znova setkáváme. Stvůry. Také ony se těší na vysvobození. Až budou vypadat tak, jak jsou zvyklí. Až jim vrátím podobu, kterou jsem jim předtím bez pardonu ukradla. Jdeme spolu.
Víra na sebe vzala podobu zvířete s těžkou hlavou a elegantní chůzi. Z lebky mu ční paroží které ho táhne k zemi. Bez něho by ale nebyl čím je a nese ho hrdě, vysoko, jako připomínku tíhy, která na něho po cestě spadla. Dost z nás si něco takového nese. A ještě víc z nás se pokouší zhodit toto břímě ve snaze ulehčit si a zahodit část z toho, kým jsme. Až se nám to nakonec podaří a cítíme se být jaksi neúplní. Přítomnost parohaté víry mě uklidňuje. Dívá se na mě a říká že je všechno v pořádku, že nános špíny brzo spadne a bolest odejde.
Malou chvíli. Ještě pár zatáček a zdí. Nemůže se nic stát dokud vidím toho jelena. Je tady. I stvůry jsou tady. Nemůžu je zklamat. Zaslouží si svobodu.
Malé zaváhání. Jenom malá představa jednodužší cesty a ležím zase na zemi. Hlína chutná trpce. Každý pád má své poučení. Tenhle říká zavirej hubu když padáš!
Krok i vítr utichá. Jsem tady. Ten nejvyšší vrchol. Stane se to brzy. To kvůli čemu jsem přišla. Není čas vydechovat. Za vrcholkami hor zapadá slunce, jakoby se chtělo schovat před tím, co se musí stát a barví nebe do barvy, která jenom umocňuje rudou naléhavost situace. Pot mi stéká po obočí a krev hřeje v ústech. ,,Tak jsi tady. “
Nezmohla jsem se na víc než přikývnutí. Krása která nás obklopovala brala dech. Tolik štěstí v jediném okamžiku. A tolik mizérie.,, Bez boje to nepůjde příteli. Ani bez bolesti“
,, Zbabělcem jsem byla už dlouho. “ snažila jsem se o odhodlaný bojovný tón. Ale můj hlas zněl přesně tak, jak jsem se cítila. Odevzdaně. Už neexistovalo ego. Tahle část mého já nedošla až sem.
Démon kterému dali jméno Strach tu byl a tyčil se na demnou v celé svoji velkoleposti. Už nevydržím stát. Padám na kolena. Beze zbraně. Ale bezbranná nejsem. Ještě je krev v mých žilách.,, já vím “ zašeptal strach.
Poslední pohled za sebe. Poslední připomínka toho kdo jsem byla. Pohled na střípky ega rozdrceného na písek, krvavé slunce, parohatého přítele a staré známé, kteří čekali na boj kvůli kterému jsme všichni přišli. Jen moment a všechno bude jinak.
,, Bylo tu hezky. Ale dost už. Stačí. “
Vysokou trávou se ke mě plížil Strach. Vzrušení jsem cítila v každičkém svalové vláknu. Teď! Zvedám hlavu a vrhám se zvířeti přímo ke krku a bořím se do tlusté drsné srsti. Dlouhé chlupy se mi zařezávají hluboko do masa. Řev. Démon řve nadšením tak pronikavě, až mi na chvíli připadá že je v mojí hlavě. Dočkal se. Stačí jeden pohyb. Zhazuje mě ze sebe jako otravný hmyz. Tvrdý dopad mi z hrdla vymáčkne hluboké zaúpění. Naráz na zem zabolel. Rána do hlavy mě vrátila daleko do zadu. Až k době, kdy jsem se poprvé setkala se svym starým známým. A změnila ho ve stvůru.
Tak snadné to mít nemůže. Stíhám uhnout před přední nohou démona. Využiji situace a chytnu se rohů, které mě nesnesitelně pálí v dlaních. Démon znovu křičí a hází hlavou. Další pád. Další rána do hlavy.
Jsem zase zpátky. Jak krásný byl moje první stvůra. Všechno bylo zalité světlem a sladkou vůní. Ta chvíle voněla jako perníková bábovka s trochou rumu.
,, už ti stačí bolesti! “ křičel strach, když jsem se znovu probrala. Musela jsem vstát ještě jednou. Ještě aspoň jednou.,, nezuř už“ démon skoro prosí.,, zklidni se konečně „. Byla jsem klidná. On to věděl. Ale zuřivosti jsem měla ještě dost. Noční můry přicházely aby mě vzaly s sebou. S křikem jsem se ohnala naposled.
A naposled si připomněla ono setkání. Stvůra, která v té době ještě nebyla stvůrou seděl na barové stoličce. Byl krásný. A voněl po té bábovce. Bože jak moc mi připomínal tu bábovku. Smál se. Vesele něco vyprávěl. Rudá clona zakrývala celé to představení, abych nemohla vidět nic kolem. Žádné souvislosti. Byla jsem slabý člověk a zachovala jsem se tak hloupě, když Strach clonu ztrhl. A byla pryč. Pak jsem všechno viděla opravdově. Myslela jsem si to. Zloba mě chytila kolem krku. Tak jsem stvořila první Stvůru. On alr nebyl vinem.
Naposled se probirám a zírám přímo do očí Démona. Zvláštní. Jako bych hleděla do tváře sama sobě. Řev. Tma a puknutí. Zvuk vycházející hluboko z mého hrudníku. Puknutí s sebou přineslo klid a mír. A ticho. Už nechci bojovat.
V té nekonečné všeobjímajíci tmě se něco zablesklo. Plamínek. Vůně bábovky a ta radost. Rány přestaly pálit. Můžu vstát. Procitla jsem na místě, kde jsem před tím usnula. Stvůry jsou pryč. Slunce zase vysoko na obloze zalévalo svět.
,, Vítej doma člověče “
,, Tohle je konec?“ ptám se nepřítomně
Démon se zasmál.,, Chceš aby byl? “
,, Jestli je to konec, tak dobrý.“
,, Neexistuje vůbec nic jako dobrý a špatný konec. “
Pousměje. Má krásnou tvář. Moc se mi líbí jeho společnost. Jak zvláštní. Strach se stává mým přítelem. Absurdní.
,, Připadá ti snad tohle jako konec?“ zvážní nový přítel
,, Spíš začátek.“
Vypadal že se mu ulevilo. Lehce se pousmál.
,, Pokud chceš“ zasmál se nahlas
,, Můžu to zkusit znovu?“ ptám se
,, Cože? Chceš to snad absolvovat celé znova? Prostě jenom pokračuj. “
Tak teď jdu. Stvůry jsou pryč. A jelen se dívá.
Hlasité předčítání
