Seděla na louce plné květin s hlavou v oblacích. Myšlenky jí zahrnovaly tolik, že se stěží dokázala nadechnout. Nedokázala to někomu říci, protože věděla, že její trápení jsou příliš složitá, pro někoho malicherná na to, aby se jimi zabýval. Vrátila se domů se slzami v očích. I když to zažívala pořád dokola, dnešek byl něčím jiný. Nezvládla to, dnes nebyla natolik silná, aby skryla bolest, která ji zevnitř naplnila. Ulehla do postele, zavřela oči a představovala si sebe za pár let. Nešlo jen o to, aby byla šťastná, ale spíše o to, aby se konečně našla. Nebo našla někoho, kdo by ji vedl tím správným směrem. Otevřela oči, došla k oknu a dívala se na spící město, které se pomalu ztrácelo pod tíhou mlhy. Nikdo nepřijde, aby ji navedl správným směrem, ani teď, ani jindy. Věděla, že zůstane sama a možná si to i přála, protože jedině o samotě mohla doopravdy být a jedině před sebou samotnou se nemusela skrývat.
Nebo ano?
Hlasité předčítání
Zdravím, chtěla jsem se tě zeptat, jestli by jsi byla ochotná domluvit se na spolupráci a popřípadě mi na sebe dát nějaký kontakt. Ráda bych použila některé tvé povídky na festivalu, kterého jsem pořadatelem. Předem děkuji za odpověď. 🙂