Ráno vstala, otevřela okno do zahrady a zavolala. ,,Vstávejte lenoši, už je ráno. Vstávejte, zahrajeme si na honěnou,” nazula naboso sandály a utíkala pryč.
Motýli se začali probouzet. Roztahovali křídla složená nad tělem, jeden po druhém vzlétali a v neuspořádaném houfu vyrazili za ní.
,,Chyťte mě, chyťte mě,” smála se rozpustile. Běžela tichou ulicí, volně nazuté sandály vyťukávaly patami rychlé staccato na kamenné dlažbě, cop jí poskakoval po ramenou.
,,Pospěšte lenoši, uteču vám a už mě nikdy nechytíte,” ohlížela se v běhu po motýlech.
Běžela sluncem zalitou ulicí a najednou ji zastínil malý žlutý mráček. Překvapeně vzhlédla, zůstala stát vpůli kroku, mráček na ni padl a celou ji obklopil. Svalila se na zem, svíjela a kroutila v motýlím zajetí.
,,Nelechtejte mě, nelechtejte mě. Vzdávám se. Dostali jste mě,” volala a zvedla ruce. ,,A teď si zahrajeme na schovávanou. Zavřete oči a počítejte do dvaceti. Kdo mě najde, dostane zmrzlinu.”
Žluťásci poslušně zavřeli oči a začali odpočítávat.
Rychle zaběhla za roh a schovala se pod lavičku u autobusové zastávky. Motýli vzlétli, rozdělili se do malých skupinek a začali v kruzích pátrat a hledat svoji kamarádku. Netrvalo dlouho a jeden z nich usedl na dívčinu vystrčenou nohu. Přilétli ostatní, usedli na lavičce a vzrušeně brebentili tenkými hlásky.
,,Dobře, Našli jste mě,” zatleskala nadšeně. ,,Tak půjdeme na tu zmrzlinu. Pěkně se seřaďte a jdeme.
Na malém tržišti probíhal čilý ranní ruch. Trhovci a stánkaři se dohadovali s kupujícími o cenách a kvalitě, probírali se obvyklé záležitosti o počasí, o poměrech, hlasy ve vlnách stoupaly a znova klesaly, občas padlo i ostřejší slovo ve vzrušenější debatě o výkonech místních fotbalistů, ale najednou veškerý halas ustal a všechny hlasy postupně umlkly, až nastalo úplné ticho.
Lidé se rozestupovali a vzniklou uličkou mezi nimi pomalu kráčelo děvče s širokým úsměvem a zářícíma očima. Malé děvče v sepraných zelených letních šatech ověšené hrozny žlutých motýlů. Seděli jí na hlavě, byli usazeni na krku a ramenou a další se nad ní shlukli jako malý, lehce se třepotající se obláček. Měla pozvednuté ruce, v každé dlani držela dvě zmrzliny, kornouty nastrkané mezi prsty. Zmrzlina se v teplých slunečních paprscích už rozpouštěla, ukapávala a tekla ve stružkách po dívčiných prstech, přes dlaně až na opálená předloktí. Motýli přelétávali z místa na místo, způsobně a spořádaně se prostřídávali a nadšeně ulizovali z jejích rukou sladkou tekutinu. Ulizovali z potřísněných a ulepených prstů a vydávali tichounké spokojené zvuky. Děvče s rozzářenýma očima šlo středem tržiště, lidé jí ustupovali z cesty, usmívali se na ni, pak se začali usmívat jeden na druhého, podávali si ruce a přáli si navzájem hezký a krásný den. Voněly lípy, slunce svítilo a začalo léto.
——————————–
,,To byl moc hezký příběh. Ale tak trochu nesmysl. Žluťásci? Hloupost. Kdo kdy viděl žlutého motýla, že kluci,” řekla stará paní sedící v houpacím křesle a opatrně, lehkým dotekem prstu, aby nenarušila jemné šupinky na křídlech, zvedla a přenesla modráska sedícího jí na nose k ostatním na hlavě.
