Sklo

Vzpomínka, jež po letech nebledne,

mysl mou týrá,

po nocích, za dne i v poledne

duši mou svírá.

 

V patách mi stále je,

kamkoli jdu,

horko mě poleje,

aniž se hnu.

 

Jako by to bylo včera

já stále tě vidím,

pamatuji si zcela,

za co se stydím.

 

Stud však jako trumf přebil

tvůj dech na krku mém.

V tu chvíli svět okolo nebyl,

když ses dotkl mě rtem.

 

Sahal jsi na mě,

jako ze skla bych byla.

V naprosté tmě.

Já jsem snad snila.

 

Tvé horké tělo,

tak blízko mému,

celé se chvělo

navzdory všemu.

 

Jako v moři kapička vody

já v tobě se ztrácela,

trhala rajské plody,

a to bych neměla.

 

Copak šlo odolat vůni tvé kůže

a úsměvu?

Ani Bůh mi v tom nepomůže,

tohle já nesvedu.

 

Byli jsme jen my dva

ruku v ruce,

jen my a tma,

dva tlukoty srdce.

 

Chutnal jsi sladce,

já tiše sténala,

vše plynulo hladce,

tvé jméno jsem šeptala.

 

Do tvých polibků oděná

rozplynula jsem se v dým,

naprosto blažená,

tvou touhu pohltím.

 

Ruce tvé objímaly

mě úplně celou,

když tvé rty líbaly

kůži mou vřelou.

 

Myšlenky odvály

bez mého souhlasu,

obavy roztály,

sahám ti do vlasů.

 

V dlaních svých tvoji tvář třímám,

svět kolem stojí.

Tvou něhu vnímám,

jak téměř bolí.

 

Tolik jsem chtěla

rozpustit se touhou,

dvě spletená těla

na chvíli pouhou.

 

Jak kovář železo

ty žhavils mě do běla,

horká jak espresso,

téměř země se zachvěla.

 

Ticho však pročísnul

cizí to hlas.

Rozbil sklo. Rozříznul

náš krátký čas.