Vzpomínka, jež po letech nebledne,
mysl mou týrá,
po nocích, za dne i v poledne
duši mou svírá.
V patách mi stále je,
kamkoli jdu,
horko mě poleje,
aniž se hnu.
Jako by to bylo včera
já stále tě vidím,
pamatuji si zcela,
za co se stydím.
Stud však jako trumf přebil
tvůj dech na krku mém.
V tu chvíli svět okolo nebyl,
když ses dotkl mě rtem.
Sahal jsi na mě,
jako ze skla bych byla.
V naprosté tmě.
Já jsem snad snila.
Tvé horké tělo,
tak blízko mému,
celé se chvělo
navzdory všemu.
Jako v moři kapička vody
já v tobě se ztrácela,
trhala rajské plody,
a to bych neměla.
Copak šlo odolat vůni tvé kůže
a úsměvu?
Ani Bůh mi v tom nepomůže,
tohle já nesvedu.
Byli jsme jen my dva
ruku v ruce,
jen my a tma,
dva tlukoty srdce.
Chutnal jsi sladce,
já tiše sténala,
vše plynulo hladce,
tvé jméno jsem šeptala.
Do tvých polibků oděná
rozplynula jsem se v dým,
naprosto blažená,
tvou touhu pohltím.
Ruce tvé objímaly
mě úplně celou,
když tvé rty líbaly
kůži mou vřelou.
Myšlenky odvály
bez mého souhlasu,
obavy roztály,
sahám ti do vlasů.
V dlaních svých tvoji tvář třímám,
svět kolem stojí.
Tvou něhu vnímám,
jak téměř bolí.
Tolik jsem chtěla
rozpustit se touhou,
dvě spletená těla
na chvíli pouhou.
Jak kovář železo
ty žhavils mě do běla,
horká jak espresso,
téměř země se zachvěla.
Ticho však pročísnul
cizí to hlas.
Rozbil sklo. Rozříznul
náš krátký čas.
Hlasité předčítání
