V době pandemie jsem přišel, tak jako většina umělců o práci. Byl jsem zaměstnán, jako herec v divadle. Zákaz nám všem dal pořádně do těla. Peněz nebylo nazbyt a tak jsem po večerech, kdy jsem nehrál, vystupoval v nočním baru, který měl hrdý název U černého orla, jako komik. Takzvaný stendap comedy však nebyl mojí radostí, pouze tvrdě vydělanými penězi. Nehrál jsem to rád. Všechny mé komické výstupy jsem vymýšlel sám a to byla dřina největší. Úspěch nebyl podmínkou. Hlavně, že se lidé trochu bavili. V jednom skeči jsem předváděl druhy tanečníků. Když jsem tuto scénku předváděl poprvé, lidé nechápavě kroutili očima. Časem jsem ji zdokonalil tak, že diváci řvali smíchy. Scénku jsem nazval „Od neandrtálců k rocku“. V kostýmu Drákuly jsem protančil celé číslo. Po uzavření restaurací se moje příjmy ztenčily na nulu. To vše je minulost a já jdu na pracovní úřad. „Herec?“ podivila se úřednice a s nenápadným úšklebkem si mě prohlédla. „Moc vám toho nabídnout nemohu. Podívejte: Zametání ulic, přidavač, hrobník, a kdybyste měl školy, tak hledáme ředitele nemocnice.“
Odcházel jsem z úřadu s pocitem viny, že jsem nepotřebný a nepoužitelný. I přesto, že mám pouze dva ročníky truhlářského učiliště, dosud jsem s uživením problém neměl. Nevím proč, ale zašel jsem na hřbitov ke hrobu mých rodičů. Řekl jsem jim, v jaké jsem situaci. Vlastně sem chodím si postěžovat docela často. Naposled jsem tu byl, když mi odmítli dát hlavní roli v nové hře. Rodiče jako vždycky na mé stěžování nereagovali, a já tam stál a tak nějak cítil, že nemám odejít. Po chvíli, když mi začalo být chladno, jsem se otočil a příšerně se lekl. Půl metru za mnou stál muž a divně se na mě usmíval. Byl bledý jako by právě vylezl z hrobu, ale jeho oči byly veselé jako květnové koťátko.
„Promiňte, chtěl bych odejít,“ řekl jsem a čekal, že uhne. On však zůstal a po vteřinách trapného ticha, kdy jsem uvažoval, jestli je to blázen, vrah nebo umrlec, konečně promluvil. „Zůstanete tu a bude vám líp.“ To už má fantazie o vrahovi zapracovala a jako bojovník jsem sevřel pěsti a zíral, ve které ruce má vražednou zbraň. Avšak jeho prázdné dlaně nic takového neskrývaly. Po dlouhých zpocených vteřinách se otočil a pokynul rukou. Následoval jsem ho. Ukázal na nářadí a rozplynul se v mlze. Vzal jsem do rukou koště a bezmyšlenkovitě začal zametat pěšinku. Bylo mi v té chvíli smutno i veselo. Teskno i spokojeně. Po hodině, kdy jsem zametal, hrabal, uklízel a sekal, se ke mně přišourala starší paní. „Sluší vám to. Budete-li tak poctivě pracovat jako kolega, přinese vám to štěstí.“ Řekla to tak jasně, jako by si tím byla jistá. Posléze zmizela mezi hroby.
Když jsem byl unaven, vyndal jsem z kapsy housku a zakousl se do ní. Taky bych se měl mrknout, kdo tu leží, pomyslel jsem si a začal procházet systematicky mezi hroby. Jan Karel, Eliška Jarošová, Pavel Bartoň. Četl jsem polohlasně s plnou pusou. Vtom se začaly ozývat hlasy. „Dobrý den.“ „Ahoj.“ „Vítám vás.“ Rozhlédl jsem se a nikoho jsem neviděl. Stoje mezi urnami jsem si připadal jako cvok. Po zvláštní půlminutě, kdy bylo ticho, jsem znovu začal kráčet a dodal jsem si odvahy. „Jana Keslová. Dobrý den, Jano.“ „Dobrý den pane,“ ozvalo se zpod štěrku. Obešel jsem ještě pár hrobů se stejným scénářem. Mluvili se mnou. Celý zpocený jsem se vrátil k hrobu, kde leží mí rodiče a nesměle jsem promluvil: „Ahoj mami, ahoj tati.“ „Ahoj synku,“ ozvala se stereo odpověď. „Jak se máte?“ „Mrtvě, ale jsme spolu,“ řekla hlína a pokračovala: „Zůstaň tu chvíli s námi a utři si ruce, máš je celé umaštěné. Kapesník máš?“ Celý jsem se rozněžněl. Ty věty mi maminka nikdy nezapomněla říct. „Musím jít pracovat, ale budu tu často s vámi.“
Druhý den jsem na pracovním úřadě obdržel dokumenty a den nato jsem vstoupil na hřbitov jako hrobník, uklízeč a strážce. Tři dny jsem nedělal nic jiného, než procházel mezi hroby a seznamoval se s mrtvými. Až na dva mi byli všichni nakloněni a vesele či smutně odpovídali na pozdrav. Když jsem po několika dnech pracoval u brány, pozdravila mě žena, která sem chodila skoro každý den. Usmál jsem se na ni a ona můj úsměv opětovala. Za několik dnů jsem se odhodlal a pozval ji na kávu. Olga, tak se ona žena jmenovala, byla čerstvou vdovou. Rozhovor s ní, mi dělal radost. Nechtěla však, abych s ní chodil ke hrobu jejího manžela. Jednou, když ze hřbitova odešla, jsem šel k onomu hrobu a zjistil, že její muž je jeden z těch dvou, kteří mi neodpověděli na pozdrav. Při bližším prohlédnutí jeho fotografie jsem si byl jist, že je to právě ten muž, který mě tu první den zdržel. Avšak nesedělo mi to. Zemřel týden před naším setkáním. Měl jsem toho plnou hlavu, a tak jsem se hned při příští návštěvě Olgy zeptal na jeho povolání, a tahal jsem z ní i jiné informace. Řekla, že byl její muž hrobníkem právě na tomto hřbitově. Na mou otázku, zda by nechtěla ve vztahu s hrobníkem pokračovat, neodpověděla a políbila mě na líc.
Převzal jsem inventář hřbitova se vším všudy. Olga je skvělou ženou a čekáme miminko. Nastěhoval jsem se k Olze do domečku za hřbitovní zdí, který byl zadním vchodem propojen se hřbitovem, a tam jsme žili spokojeně. O mém dialogu s mrtvými jsem se jí nikdy nezmínil, ale zřejmě to tuší, protože mě jednou zavedla před hrob druhého nebožtíka, který mě nepozdravil a jen tak mimochodem mi řekla, že byl ten muž němý.
Na její narozeniny mě přemluvila, abych jí předvedl mou scénku: „Od neandrtálců k rocku“. Převlékl jsem se do kostýmu Drákuly a předvedl jí celý výstup. Zajíkala se smíchy. Pln radosti jsme se objali, a protože bylo brzo dopoledne, kdy na hřbitov nikdo nechodí, jsme vyběhli mezi hroby a tančili jako blázni. Po několika minutách bláznivé komedie jsem strnul. Nedaleko od nás probíhal pohřeb. Úplně jsem na to zapomněl. Asi dvacet lidí stálo okolo rakve a nehnutě nás pozorovalo. Olga dostala záchvat smíchu a já ji za příšerného ječení hnal až domů. Sice nám po několika dnech přišel úřední dopis z obce, že jestli se nebudeme na hřbitově chovat slušně, dostaneme výpověď z pracovního procesu i z obecního domku, ale já vím, že i přesto na mně z nebe se maminka usmála a tatínek pokýval hlavou.
Hlasité předčítání
