Pacient se mezitím odmlčel. Jakmile bylo jeho svědomí zbaveno viny za osud podřízené, která si i jeho přičiněním sáhla na život, dral se do středu pozornosti jeho vědomí skutečný důvod šílenství, jež vedlo až k hospitalizaci. Však ho dobře znal. Bylo pro něj ale snazší hovořit s lékařem o smrti ženy, kterou zavinil, než o selhání, které považoval za mnohem závažnější. Jeho tým v řešení svého úkolu selhal. Slabost zvítězila. Nedostatečně napřímil své síly. Zklamal. A něco takového považoval za neodpustitelné. Tak těžké pro něj bylo o tom mluvit. Nyní se však zdálo, že to bude možné. Když se s vydatnou pomocí lékaře přesvědčil a ujistil v tom, že na smrti své kolegyně nemá takový podíl, jak se prve domníval, dodal si tak odvahu, aby lékaři svěřil skutečnou podstatu svého bídného provinění nejen na svém životě, ale i na blahu celé společnosti. Jeho hodnotový žebříček byl seřazen vskutku svérázně. Tehdy však představoval normu.
Pacient zmámený lékařovou berličkou, kterou ho doktor úspěšně vyvinil ze smrti kolegyně, si byl nyní s pokrytecky čistým svědomím konečně schopen připomenout opravdový důvod, jenž jej do léčebny přivedl. Pozvolna vyplouval na povrch jeho vědomí. Pokoušel se zklidnit, slzy se mu ale hrnuly do očí. Jen stěží je zadržoval. Musel to říct. Samo se to najednou ze všech sil pokoušelo opustit jeho tělo, ústa, svědomí a duši.
“Zklamal jsem,” vykřikl náhle, “zklamal a selhal. Našeho cíle jsme nedosáhli. Cíle, kterého přece vždy může být dosaženo. Jsem slabý a k ničemu. Málo jsem se snažil. A to je neodpustitelné. Svou neschopností a leností jsem dovolil, aby nám cíl unikl. To je to, co mě tolik trápí. To je to, co mě přivedlo sem mezi tyto zdi.” Poslední slova zanikla v přívalu pláče.
Lékař seděl nehnutě, oči vytřeštěné. Byl zcela ohromen tím, co právě vyslechl. Jeho překvapení neznalo mezí. Takže domnělá vina za smrt té ženy nebyla hlavním důvodem pacientova zhroucení? Že by snad jeho pracovní selhání bylo pravou příčinou vleklé hospitalizace? A mohlo být právě toto prapříčinou celé epidemie? Kdoví, blesklo mu hlavou. Rychle však myšlenku, která se mu zdála jako zhola nemožná, zahnal. Nová informace však zcela měnila lékařovu pozici a jeho terapeutické možnosti. Vymluvit pacientovi z hlavy vinu za zbabělou sebevraždu byla jedna věc, ale nyní si byl doktor zcela jist, že muž, který tu před ním skuhral, nestál za jeho trpělivé úsilí. Jak mohl ten slaboch selhat? Jak mohl vzdát svůj boj, zanechat práce a nedosáhnout tak svého cíle? I pro něj samotného to bylo něco nepředstavitelného. Sám by se nikdy k něčemu podobnému nesnížil. Bojoval by ze všech sil až do konečného vítězství. Ostatně nejinak jednal i když se pustil do zápasu s tajemnou chorobou. Tolik jeho spoluobčanů už zbavila možnosti plnit každodenní úkoly a prokazovat své odhodlání ve zdánlivě slepých uličkách celoživotního snažení. To se muselo změnit. A přestože cítil jen pohrdání k osobě, která jej svýma uslzenýma očima zoufale žádala o pomoc, i jeho zachrání. Snad se pak bude moci vrátit někam, kde bude ještě alespoň trochu užitečný. Ale co na tom. Především je třeba uvolnit nemocniční kapacitu, protože jeho postel může brzy potřebovat někdo, kdo si její komfort a lékařovu péči skutečně zaslouží. Někdo významný, někdo cenný. Žádný slaboch a zbabělec.
“No dobrá. Ale co tedy chcete ode mně?” zeptal se s nenadálým chladem lékař.
“Odpuštění, pane doktore. Slitování a soucit. Moje vina je nezměrná a nevím co si s ní počít. Jak s ní žít, to si nedokážu představit. A jak ji odčinit, to už vůbec netuším,” prosil ztrápený pacient.
Kruci, šeptl si pro sebe lékař, bude to nakonec ještě trapnější případ, než jsem myslil. Není na místě spekulovat o jakémkoliv moderním či elegantním medicínském řešení. Tomuhle postačí stará dobrá milosrdná lež. Ostatně si nic víc ani nic jiného nezaslouží. Obrátil oči v sloup, což ani nezkoušel skrýt a pacient si toho také zklamaně všiml, a chystal se celé sezení a nejraději i celý případ v následujících minutách uzavřít tak, jak bylo vzhledem k okolnostem třeba a jak nejobratněji svedl. Dosáhne tedy cíle. Nevzdá se. Zkoncentruje zbytek svých sil a zvítězí. Přesně tak, jak ho to celý život všichni kolem učili.
• • •
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Myšlenka dystopické společnosti, kde je neúspěch vnímán jako neznámá a nevyléčitelná duševní choroba, je naprosto geniální a mrazivě aktuální. Skvěle jsi vystihl absurditu toxické produktivity a tlaku na výkon, což dává příběhu hluboký filozofický přesah. Zápletka s falešným pocitem viny, kdy pacienta více trápí nesplnění úkolu než smrt kolegyně, je výborným a nečekaným zvratem.
Atmosféra – ★★★★☆
Hned od prvních odstavců se ti daří budovat velmi tísnivou, až kafkovskou náladu sterilního ústavu, ze které běhá mráz po zádech. Emoce zoufalého pacienta a chladný, pokrytecký kalkul lékaře tvoří skvělý kontrast, který čtenáře spolehlivě vtáhne do děje. V prostřední části textu atmosféra mírně ztrácí na údernosti kvůli delším vysvětlujícím pasážím, ale závěrečná beznaděj to plně vynahrazuje.
Provedení – ★★★★☆
Tvůj styl psaní je velmi vyzrálý, máš bohatou slovní zásobu a dialogy působí přirozeně a uvěřitelně. Text plyne hladce, i když by mu místy prospělo mírné proškrtání popisných pasáží (pravidlo ukaž, neříkej), aby se zrychlilo tempo. V textu je pár drobných pravopisných chyb (např. ‘nemocní byly’, ‘ode mně’), ale ty vzhledem k vysoké čtivosti a síle příběhu ráda přehlížím.
Celkové hodnocení:
Přečetl jsem tvou povídku s velkým zaujetím, protože v sobě skrývá obrovský potenciál a velmi silnou, nadčasovou myšlenku. Jsi talentovaný autor, který umí pracovat s psychologií postav a nebojí se otevírat těžká společenská témata. Pokud si příště pohlídáš drobnou gramatiku a zkusíš nechat čtenáře, aby na pointu přišel více sám z děje, budou tvé texty naprosto profesionální. Rozhodně v psaní pokračuj, máš čtenářům co předat!