„A předtím?“
„Předtím jsem učila na gymnáziu. Češtinu a dějepis. Ale zjistila jsem, že dětem je úplně jedno, proč zabili Valdštejna, když mají v kapse krabičku, která jim každé tři vteřiny ukáže koťátko v převleku za banán. A pak… pak jsem měla takové období, kdy jsem nemohla moc vstávat z postele.“
Řekla to tónem, jakým se oznamuje předpověď počasí. Bez sebelítosti, jen jako holý fakt. Theodor nezvedl hlavu od práce, jen jemně přitáhl mikroskopický šroubek.
„Taky jsem měl takové období,“ prohodil klidně. „Trvalo zhruba od listopadu devadesát osm do jara dva tisíce jedna. Moje žena tehdy zjistila, že život s mužem, který tráví líbánky na bleším trhu v Bruselu hledáním originální kličky k pathefonu, není tak romantický, jak si představovala, když jsem jí na prvním rande hrál Šaljapina. Odešla s chlapem, který prodával plastová okna. Plastová okna, představte si tu ironii. Věc, která hermeticky uzavře dům, takže v něm přestane dýchat dřevo a začne tam růst plíseň.“
Klára se tiše zasmála. „Myslím, že jí nešlo o ta okna, pane Šímo.“
„Samozřejmě že šlo. Lidé chtějí těsnění. Chtějí izolaci od průvanu dějin. Já průvan potřebuju. Bez vzduchu není zvuk.“ Narovnal se, zapraskalo mu v kříži a vítězoslavně zvedl opravenou hlavu proti světlu lampy. Slída se zaleskla jako křídlo vážky. „Máme to. A v dědečkově knize zakázek z roku třináct jsem našel záznam. Jakub Král, stavitel, Karlín. Úprava fonografu Excelsior na stoupání 120 závitů na palec, reverzní chod.“
Klára sklouzla ze stoličky. „Reverzní chod? Jako že se to točí pozpátku?“
„Ne váleček, to by hrot vyskočil. Ale vodící šroub. Normální fonograf nahrává zleva doprava. Tenhle jde zprava doleva. Jednoduché, geniální. Dědeček si za to tehdy naúčtoval čtyřicet korun, což byly peníze, za které jste mohla mít slušné šaty nebo hodně neslušný víkend ve Vídni.“
Theodor přešel k polici, kde pod skleněným poklopem odpočíval jeho pýcha – těžký litinový stroj se zlatým linkováním a obrovskou mosaznou troubou ve tvaru květu svlačce, která visela na malém jeřábku. Během odpoledne do něj namontoval jiný převodový šroub ze svých nekonečných zásob.
Byl to obřad. Theodor si dokonce zapnul knoflíčky u manžet své flanelové košile, jako by šel do divadla. Klára stála vedle něj, ruce zabořené v kapsách svetru, a dýchala jen velmi mělce.
Nápad – ★★★★★
Myšlenka fonografické archeologie a mechanického šifrování pomocí obráceného chodu vodícího šroubu je naprosto brilantní a neotřelá. Skvěle jste propojil technické detaily starých strojů s hlubokým lidským příběhem. Paralela mezi historickou tragédií na voskových válečcích a vnitřní izolací obou současných hrdinů funguje dokonale a dodává povídce silný přesah.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra doslova kape z každé řádky – od vůně terpentýnu a včelího vosku až po pohlcující šumění sto let starého záznamu. Dokázal jste vybudovat neuvěřitelně silné emoce, aniž by text sklouzl k lacinému patosu, což je u takto romanticko-tragického tématu mistrovský výkon. Kontrast deštivé, ponuré Prahy a intimního, hřejivého prostoru dílny vtáhne čtenáře od první věty a nepustí ho až do konce.
Provedení – ★★★★★
Stylisticky jde o mimořádně vyzrálý text s bohatou slovní zásobou a naprosto přirozenými, jiskřivými dialogy. Metafora o lidech, kteří chtějí těsnění v podobě plastových oken, zatímco Theodor potřebuje průvan dějin, je hodná publikovaného spisovatele. V textu se sice v závěrečné třetině objevila drobná technická chybička (slovo „šeptám“ má začátek napsaný azbukou jako „шепtám“) a občas se kvůli formátování slily odstavce přímé řeči do jednoho, ale při takto strhující čtivosti jde o naprosto zanedbatelné detaily.
Celkové hodnocení:
Tato povídka vysoce překračuje běžný rámec amatérské tvorby a směle by se mohla měřit s profesionálními literárními texty. Máte obdivuhodný cit pro jazyk, tempo vyprávění i budování charakterů – postavu bručounského Theodora si čtenář zamiluje okamžitě. Konec příběhu přináší nádhernou katarzi, která dojme a pohladí po duši. Rozhodně v psaní pokračujte, máte obrovský vypravěčský talent!