Opatrně, v bílých bavlněných rukavičkách, nasadil Theodor váleček číslo I na kónický trn stroje. Natočil klikou pružinový motor. Ozvalo se těžké, rytmické cvakání rohatky, zvuk připomínající natahování obří kuše. Pak spustil páčku brzdy.
Váleček se roztočil. Jantarový povrch se slil do hladkého, lesklého proudu. Theodor položil hrot na pravý okraj.
Z mosazného květu se nejprve ozvalo šumění. Nebyl to digitální šum, ta mrtvá bílá mlha nul a jedniček. Bylo to šumění hmoty – safíru klouzajícího po včelím vosku, zvuk větru v suchém listí, dech samotného času, který se třel o stěny přítomnosti.
A pak se z té mlhy vynořil hlas.
Nebyl to hlas starce. Byl to hlas muže v nejlepších letech, pevný, trochu nosový, jak bývalo zvykem u lidí, kteří vyrostli v devatenáctém století a učili se mluvit tak, aby je bylo slyšet i přes rachot kočárů na dlažbě. Ale pod tou dobovou dikcí se chvěla zvláštní, intimní nejistota.
„Zkouška… jedna, dva, tři. Pan Šíma říkal, že nemusím křičet, že ten vosk je měkký a slyší i šeptání. Tak tedy… шепtám. Je čtrnáctého října. Venku prší, přesně jako tenkrát v pavilonu, pamatuješ, Johanko? Samozřejmě že pamatuješ. Nevím, proč se ptám kusu vosku, jestli si něco pamatuje. Připadám si jako blázen. Zavřel jsem se v pracovně, služebné jsem řekl, že rýsuji plány pro novou prádelnu v Libni, a zatím tu mluvím do plechového trychtýře.“
Odmlka. V pozadí bylo slyšet tikání pendlovek – jiných než těch v Theodorově dílně, hlubších, pomalejších. A pak zvuk škrtnutí zápalky a dlouhé vydechnutí kouře.
„Lékař dnes u oběda říkal, že do jara to prý půjde rychle. Že ta chudokrevnost… nu, vždyť víš. Tvůj muž seděl naproti mně v klubu, četl Národní listy a stěžoval si, že mu kvůli tvé nemoci propadnou lístky do divadla na příští týden. Měl jsem v ruce těžké skleněné těžítko, Johanko. Přísahám bohu, že chyběla vteřina a rozbil jsem mu s ním hlavu. Ale pak jsem si vzpomněl, co jsi mi řekla v úterý. Že nesmím udělat nic, co by ti vzalo klid. Tak jsem to těžítko položil. A šel jsem za panem Šímou.“
Hlas se zlomil, ozvalo se zakašlání a pak tiché, kovové cvaknutí, jak nahrávající na chvíli zastavil stroj, aby se ovládl, a znovu ho pustil.
„Řekla jsi, že nejhorší na tom odchodu je ticho. Že v noci ležíš ve svém pokoji, díváš se do stropu a bojíš se, že zapomeneš, jak zní můj hlas, protože za tebou už nesmím chodit. Tak jsem ti ho nechal uvěznit. Každý týden ti po vaší posluhovačce pošlu jeden váleček. V košíku s jablky. Pan Šíma upravil i ten malý strojek, co máš u postele, pod záminkou, že ti ho opravuje. On ví. Nic neřekl, jen se na mě podíval těma svýma sovíma očima a řekl, že vosk unese víc než papír, protože papír neumí plakat. Měl pravdu. Dobrou noc, lásko. Neboj se tmy. Jsem v ní s tebou.“

Nápad – ★★★★★
Myšlenka fonografické archeologie a mechanického šifrování pomocí obráceného chodu vodícího šroubu je naprosto brilantní a neotřelá. Skvěle jste propojil technické detaily starých strojů s hlubokým lidským příběhem. Paralela mezi historickou tragédií na voskových válečcích a vnitřní izolací obou současných hrdinů funguje dokonale a dodává povídce silný přesah.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra doslova kape z každé řádky – od vůně terpentýnu a včelího vosku až po pohlcující šumění sto let starého záznamu. Dokázal jste vybudovat neuvěřitelně silné emoce, aniž by text sklouzl k lacinému patosu, což je u takto romanticko-tragického tématu mistrovský výkon. Kontrast deštivé, ponuré Prahy a intimního, hřejivého prostoru dílny vtáhne čtenáře od první věty a nepustí ho až do konce.
Provedení – ★★★★★
Stylisticky jde o mimořádně vyzrálý text s bohatou slovní zásobou a naprosto přirozenými, jiskřivými dialogy. Metafora o lidech, kteří chtějí těsnění v podobě plastových oken, zatímco Theodor potřebuje průvan dějin, je hodná publikovaného spisovatele. V textu se sice v závěrečné třetině objevila drobná technická chybička (slovo „šeptám“ má začátek napsaný azbukou jako „шепtám“) a občas se kvůli formátování slily odstavce přímé řeči do jednoho, ale při takto strhující čtivosti jde o naprosto zanedbatelné detaily.
Celkové hodnocení:
Tato povídka vysoce překračuje běžný rámec amatérské tvorby a směle by se mohla měřit s profesionálními literárními texty. Máte obdivuhodný cit pro jazyk, tempo vyprávění i budování charakterů – postavu bručounského Theodora si čtenář zamiluje okamžitě. Konec příběhu přináší nádhernou katarzi, která dojme a pohladí po duši. Rozhodně v psaní pokračujte, máte obrovský vypravěčský talent!