Safír dojel na konec drážky a začal rytmicky klapat v prázdné smyčce. Klap, klap, klap. Jako srdce, které odmítá přestat bít, i když tělo už dávno vychladlo.
Theodor natáhl ruku a vypnul motor. Ticho, které se do dílny vrátilo, už nechutnalo po terpentýnu. Chutnalo po jablkách a doutníkovém kouři z roku 1913.
Klára se nehýbala. Dívala se přímo do ústí mosazné trouby, jako by čekala, že z ní ten muž vystoupí, opráší si klopy saka a zeptá se jí, kolik je hodin.
„Moje praprababička se jmenovala Anežka,“ řekla Klára po dlouhé chvíli, hlasem tak tenkým, že se skoro přetrhl. „Ne Johanka.“
Theodor si pomalu stahoval bílé rukavičky, prst po prstu. „To vysvětluje ten reverzní šroub, slečno Kláro. Lidé si nezamykají deníky před vlastními manželkami proto, že by jim do nich psali vyznání lásky.“
„On měl milenku,“ špitla. „Vážně nemocnou milenku. Vdanou za někoho jiného.“
„Neměl milenku,“ opravil ji Theodor jemně, s nečekanou něhou v hlase. „Slovo milenka páchne hodinovým hotelem a levným šampaňským. Poslouchala jste ten hlas? Ten člověk krvácel do toho trychtýře. Posílal jí svůj hlas v košíku s jablky, aby se v noci nebála umřít. Tomu se v mých kruzích říká láska, i když na to neměli kolkovaný papír od c. a k. úřadu.“
„Ale jak se ty válečky dostaly zpátky k němu? Když je posílal jí?“
Theodor ukázal bradou na zbývajících jedenáct kusů ve fialovém sametu. „Existuje jen jeden způsob, jak to zjistit.“
Ten večer přehráli další čtyři. Čas v pasáži přestal existovat. Svět venku se zúžil na šumění deště, které se podivně prolínalo se šuměním sto let starého vosku, takže chvílemi nebylo jasné, zda prší v říjnu 2023, nebo v listopadu 1913.
Jakub Král byl vypravěč. Když zjistil, že Johanka už nemůže vycházet z domu, stal se jejíma očima a nohama. Na druhém válečku jí popisoval, jak šel přes Karlův most v ranní mlze a jak racci vypadali jako kusy roztrhaných dopisů. Na třetím jí četl básně od Sovy, přičemž se uprostřed verše zarazil, zasmál se a řekl: „Tohle je hrozná hloupost, Johanko, ten člověk v životě neviděl břízu, leda namalovanou v kavárně.“ Na čtvrtém válečku nebylo jediné slovo. Jen zvuk kroků v suchém listí, šustění větví a vzdálené zvonění tramvaje.
„On šel s tím fonografem do parku,“ pochopila Klára a po tváři jí přitom zcela bezděčně sklouzla slza, kterou si ani neotřela. „Nahrál jí podzim ve Stromovce. Protože ona tam už nemohla. Tahal se s těžkou dřevěnou bednou a plechovou troubou po parku, musel vypadat jako naprostý šílenec, jen aby jí přinesl šustění listí.“
Nápad – ★★★★★
Myšlenka fonografické archeologie a mechanického šifrování pomocí obráceného chodu vodícího šroubu je naprosto brilantní a neotřelá. Skvěle jste propojil technické detaily starých strojů s hlubokým lidským příběhem. Paralela mezi historickou tragédií na voskových válečcích a vnitřní izolací obou současných hrdinů funguje dokonale a dodává povídce silný přesah.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra doslova kape z každé řádky – od vůně terpentýnu a včelího vosku až po pohlcující šumění sto let starého záznamu. Dokázal jste vybudovat neuvěřitelně silné emoce, aniž by text sklouzl k lacinému patosu, což je u takto romanticko-tragického tématu mistrovský výkon. Kontrast deštivé, ponuré Prahy a intimního, hřejivého prostoru dílny vtáhne čtenáře od první věty a nepustí ho až do konce.
Provedení – ★★★★★
Stylisticky jde o mimořádně vyzrálý text s bohatou slovní zásobou a naprosto přirozenými, jiskřivými dialogy. Metafora o lidech, kteří chtějí těsnění v podobě plastových oken, zatímco Theodor potřebuje průvan dějin, je hodná publikovaného spisovatele. V textu se sice v závěrečné třetině objevila drobná technická chybička (slovo „šeptám“ má začátek napsaný azbukou jako „шепtám“) a občas se kvůli formátování slily odstavce přímé řeči do jednoho, ale při takto strhující čtivosti jde o naprosto zanedbatelné detaily.
Celkové hodnocení:
Tato povídka vysoce překračuje běžný rámec amatérské tvorby a směle by se mohla měřit s profesionálními literárními texty. Máte obdivuhodný cit pro jazyk, tempo vyprávění i budování charakterů – postavu bručounského Theodora si čtenář zamiluje okamžitě. Konec příběhu přináší nádhernou katarzi, která dojme a pohladí po duši. Rozhodně v psaní pokračujte, máte obrovský vypravěčský talent!