Na římse mi přistála vlaštovka. Malá, raněná, lehká tak, že i vítr si s ní pohrával. Zřejmě se poranila o dráty vysokého napětí. Je smůla, že tento malý tvor neuhynul přímo. Teď v bolesti sedí a na mé počínání strachy hledí. Vzal jsem ji do dlaně a pohladil. Podívala se do mých očí s prosbou. Pomůžeš mi?
Vzal jsem náplast a poraněné křídlo jí zalepil. Nebránila se. Zřejmě jí rána bolela natolik, že neměla sílu k obraně.
Dal jsem jí vodu a přinesl jsem ze sklepa pár pavouků. Najedla se, napila se a usnula. Za dva dny jsem měl cestu přes vesnici, kde je stanice raněných zvířat. Položil jsem vlaštovku na sloupek vrátek a schoval se za rohem.
Zanedlouho vyběhlo z domu několik dětí. Jedna holčička vzala vlaštovku do ruky a utíkala nahoru. Po minutě vykoukla z patra domu a vyhodila vlaštovku do prostoru.
Vlaštovka kroužila nad hlavami ostatních dětí a ty se smály. Vítr podpořil její let natolik, že doletěla až na silnici. Projíždějící auto přejelo vlaštovku, jako by se nic nedělo. Děvčátko mezitím seběhlo z patra a nad vlaštovkou pokrčilo rameny. Poté ji sebralo a vhodilo do nádoby na tříděný odpad, s názvem papír.
Hlasité předčítání
