„Je tomu tak,“ řekl ten první. Stále ještě otočen k němu. Ten druhý se rozhodl, že se konverzace nebude účastnit.
„A co by se stalo, kdybychom šli a prostě ty mraky odřízli?“
„Jak jako odřízli?“
„Jako když teče voda do domu a člověk před něj nahází pytle s pískem.“
„Hah! To je ale blbost! Slyšíš to, Alexi? Tady mladý pán chce prý odříznout mraky! Haha!“ dal se do smíchu meteorolog.
„A vlastně to není úplně tak blbost,“ otočil se na židli Alex – ten druhý. Zvědavost ho přeci jen nenechala Indreho ignorovat, jak zamýšlel.
Indre se celý rozzářil.
„Jenomže neexistuje způsob, jakým by se to dalo udělat,“ zaklepal si na čelo a ten první pokračoval v chichotu.
„A právě že existuje. Všude kolem nás jsou přece lesy. Máme tady pily. Se dřevem pracujeme pořád. A není nic jednoduššího, než kolem dokola prostě postavit obrovské zdi ze dřeva. Mraky se pak odrazí a obejdou kopce.“
„To by musela být ale pořádná stěna!“ zalykal se smíchem ten první.
„Klid, Andreasi,“ položil mu Alex ruku na rameno. „Takže mi chceš říct, že máš přesný plán, jakým způsobem vyhotovit několik kilometrů dlouhou a desítky metrů vysokou stěnu kolem dokola po horách?“
„A vlastně mám!“ zvedl Indre vítězně ukazováček.
Trvalo to skoro rok, než si svůj plán prosadil. Nejprve to musel navrhnout ve firmě, kde pracoval. Za pomocí meteorologů se mu to přeci jen povedlo. Pak to šlo k radě, která byla nejprve skeptická.
„Ticho prosím!“ zvolal starosta města před shromážděnými obchodníky a důležitými lidmi města přímo v radnici. „Tady náš Indre nám předložil velmi pošetilý a nepravděpodobný plán. Po všech prověřeních meteorologů by však mohl fungovat. Nedokázali jsme se ale shodnout na tom, jestli tento plán uvrhneme vchod. A proto jste tady vy!“ Ukázal na lidi z pódia. Byl to muž v obleku a s pleší. Na nose posazené brýle, v ústech neustále přežvykoval tabák. „Je na vás, abyste se k tomu vyjádřili.“
„A co by to znamenalo, kdyby vysvitlo slunce? Jak na to zareagujeme? Nikdo ho nikdy neviděl! Může být nebezpečné!“ ozvalo se z davu, který na ten popud jednotně přikývnul.
„Znamenalo by to, že byste už neměli takový hlad,“ řekl Indre, který předstoupil před zaskočeného starostu. „Mohli byste začít farmařit. Doopravdy něco vypěstovat! Ne se o to jen snažit! Mohli byste chovat dobytek, dojit krávy! Zároveň by ubylo depresí! Možná by sem i přišli turisti! Město by bylo v tu ránu bohaté! Vydělávali bychom na naší exkluzivitě! Nepřišlo by jen slunce, ale i celý svět! Všichni bychom mohli žít v takových domech, jaké bychom si přáli a ne jenom v upravených molech tak, aby nám neodplavaly pryč!“
Lidé se začali bavit jeden přes druhého. Trvalo to dobrých deset minut. Nakonec se však všichni ukáznili.
„Dobrá. Dejme tomu!“ zazněl rozhodný hlas z davu lidí.
A město se semklo a dalo se do díla. Káceli stromy jeden za druhým. Zvířata, která žila v jeho útrobách utíkali do hor. Všechny pily a společnosti na opracování dřeva, začaly hromadně vyrábět desky a kůly. Mezitím se na hřebenech hor připravovalo jedno lešení za druhým. Sám Indre byl jmenován dozorčím projektu. Sledoval výhled na druhou stranu hor, kde se rozprostírala jen samá džungle, kam lidské oko jen dohlédlo, když dával rady, jak nejlépe lešení ukotvit, jak připravit kladky a základy, aby zdi mohly stát.
Hlasité předčítání
Famozni