Trvalo to několik let. Přišel den, kdy výstavba vyvrcholila. Celou hradbu šlo vidět odkudkoli z města. Působilo to megalomansky. Mraky se však pořád shlukovaly na budovami a nepřestávalo pršet. Les byl z většiny vykácen. Místo něj teď zůstala jen hrůzu nahánějící planina.
Všichni očekávali, že se mraky rozeženou hned po tom, co se poslední deska zakotví. Ale nestalo se tak. Místo toho jen celé město moknoucí v ulicích sledovalo, jak se nestalo vůbec nic. A veškerá vina a zlost byla vržena na Indreho. Jeho otec jej zavrhl. Vykázal ho z jejich domu. Vynadal mu, že měl dát na jeho rady. Neopomenul vyjádřit obrovské zklamání, které mu proudilo v žilách. A lid byl taky neúprosný. Všichni chtěli Indreho vidět trpět. Při té představě, kolik sil a času je stálo vytvořit něco, co se stalo naprosto zbytečným, nedokázali udržet své emoce na uzdě. Neunikl tak trestu.
Když se asi po týdnu od dostavení zdi probudil v žaláři, pocítil na tváři cosi, co ještě nikdy předtím. Hřálo to. Dokonce až pálilo. Že by to snad byl jeden z jeho snů? Takových, které míval v dětství? Ale mříže ve zdi a vlhký smrad byly hmatatelnými důkazy o tom, že je probuzen v reálném světě. Ve světě, kde snad… Svítí slunce?
Vyskočil na nohy a přitáhl se k zamřížovanému okýnku. Uviděl modrou oblohu. A zaslechl šílící dav a radostný křik lidí tam dole pod ním. Zanedlouho dorazil dozorce se slovy, že je Indre propuštěn. S okamžitou platností. Samotným starostou města.
Hned co mu vrátili oblečení a vyřídili veškeré náležitosti, vyšel ven. Kochal se světlem. Díval se přímo do zářícího slunce. Nevadilo mu, že jej z toho bolí oči. Fascinovalo ho, jak mu před nimi ještě chvíli po tom zůstávají černé fleky. Radoval se stejně jako tehdy, když poprvé otevřel starý časopis s fotkou dětí hrajících si na slunci. Pro někoho taková samozřejmost, pro celé město naprostý zázrak.
K vězeňské budově dorazil nejdříve jeho otec. Mlčky jej objal. Za ním hned jeho bratři i matka. Otec se mu hluboce uklonil a omluvil. Indreho srdce zalil slastný pocit zadostiučinění. Zároveň mu spadl kámen ze srdce, že mu jeho plán opravdu vyšel.
Už ani kapka. Ani kapka vody nespadla po dobu několika měsíců. Indre se stal nejváženější osobou města. Dokonce mu postavili i sochu na samotném náměstí. Namísto lodí, firmy začínaly s produkcí nových obydlí a farem. Lidé se semkli ještě jako nikdy předtím. Z hospod zněla jen veselá hudba. Změnila se hymna v tu, která uctívala slunce. Celá společnost se ponořila do jakési sluneční letargie.
Jednoho dne si dva malí kluci hráli na poli. Lupou sledovali malý hmyz. Fascinovalo je, jak mravenci tvoří malinké linie, jak včely opylují květy či hraboši vykukují zvědavě ze svých děr. Lupu měli však jen jednu. Často se mezi sebou, jak už to u desetiletých kluků bývá, mlátili o to, kdo bude lupu zrovna mít. A netrvalo dlouho a neměl ji nikdo. Jednomu spadla na zem a rozrazila se o kámen. Oba s brekem odešli pryč. A o sklíčko se opřelo slunce. Kapka vody, která pod ním, schovaná do té doby ve stínu, odpočívala v důlku hlíny a byla součástí zavlažování z rybníků, v tu ránu zmizela. Přes důlek se pak vzápětí opřel klas trávy. Který za pár chvil zčernal pod náporem soustředěného světla. A vykouzlil malinký náznak dýmu, který pak následoval oranžový plamínek. Už nebylo zapotřebí ani světla, ani sklíčka. Plamínek sežehnul další list trávy. Změnil se v oheň. A jelikož ten den slunce bylo nanejvýš silné, vznítila se z části proschlá tráva rychleji, než by kapka sjela po okně až k římse.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Tvůj příběh má obrovskou sílu, působí jako moderní temná pohádka nebo mýtus o lidské pýše a touze poručit přírodě. Myšlenka postavit obří dřevěnou zeď proti mrakům je sice fyzikálně absurdní, ale v rámci magického realismu funguje naprosto skvěle a nese silné poselství. Závěrečná pointa s lupou a následnou zkázou je geniálně ironická a dává celému dílu hluboký smysl.
Atmosféra – ★★★★☆
Skvěle se ti podařilo vykreslit kontrast mezi neustále promáčeným, melancholickým městem a spalujícím peklem na konci. Pocit beznaděje při závěrečném útěku k hradbě, která se stala pastí, je velmi intenzivní a čtenáře mrazí v zádech. Možná bys mohl ještě více prohloubit emoce postav v momentě, kdy poprvé vyjde slunce, aby byl následný pád o to bolestnější, ale i tak je nálada textu velmi vtahující.
Provedení – ★★★☆☆
Text je velmi čtivý, má spád a dokáže udržet pozornost od první do poslední věty. Dej si ale pozor na nekonzistenci – hlavní hrdina se nejprve jmenuje Indra a později Indre, což čtenáře zmate. Objevují se i drobná stylistická zaškobrtnutí (např. ‘uvrhneme vchod’ místo ‘v chod’) a chybějící čárky, ale to se dá snadno vyřešit korekturou. Dialogy občas působí trochu strojeně, nicméně plynulost vyprávění a gradace děje tyto drobné nedostatky hravě přebíjejí.
Celkové hodnocení:
Přečetl jsem tvůj text jedním dechem, protože máš nesporný vypravěčský talent a cit pro budování dramatického oblouku. Příběh má jasnou vizi, silný morální přesah a nezapomenutelný, i když krutý konec. Pokud zapracuješ na drobných detailech a po sobě si text před vydáním pozorně přečteš, budou tvá díla působit naprosto profesionálně. Rozhodně v psaní pokračuj, máš obrovský potenciál a čtenářům máš co předat!