Město zachvátil naprostý zmatek. Oheň se dostal až k domům. Všechny byly ze dřeva. Jeden po druhém plály jako sirky. Lidé vyskakovali z oken. Ulice zahalil děs. Seníky chytaly jeden za druhým. Po ulicích pobíhali lidé s popálenými končetinami. Řvali v agónii a jeden přes druhého se přeráželi, jako když člověk píchne do hnízda.
Indre vyběhl z domu. Spatřil ženu, na které hořely šaty metrovým plamenem. S ohlušujícím vřískotem proběhla přímo kolem něj. Rozutíkal se za ní a skočil jí na záda, aby ji svalil k zemi. Začal po ní plácat. Ucítil, jak se mu pálí chlupy na rukou. Když ji pak otočil obličejem k sobě, uviděl jen zářivě bílé zuby v kontrastu s černou kůží. A výraz, který značil zoufalství a smrt. Odskočil od ní.
Mezitím vyběhli z domu i bratři s matkou a otcem. Střecha už začínala plát. Kolem poletovaly saze. Stínily paprskům slunce. Všude byl v tu ránu jen dým. Něco jako hasičský sbor ve městě neexistoval. Nikdy tomu nebylo potřeba. Někteří se marně snažili hasit plameny vodou z kýblů, ale bylo to k ničemu. Plamen prostupoval vyschlým městem jako hejno sršňů. Likvidoval všechno, co mu přišlo pod ruku. Byl agresivní. Nezastavitelný.
„Utíkejte pryč! Do hor!“ ječel duchapřítomný Indre. Dobře si všiml, že letiště je v plamenech už také.
Všichni ti, které ještě nezabil oheň, jej následovali. Jak probíhali městem mezi plameny, stále se k nim přidávali další a další. Indre se snažil nedívat na zem, která byla posetá ohořelými těly dětí, žen, mužů, zvířat.
Vybíhali do kopců. Drali se jeden přes druhého. A oheň jim byl v patách. Sápali se do vrchů a modlili se, aby se peklo zastavilo. Zachvacovalo i pařezy už dávno pobitých stromů. Přírodu, která kvetla v jejich místě. Jako hladový predátor je to následovalo a oni utíkali. Bylo jich stále míň a míň. Ke zdi na vrcholku kopců jich dorazila sotva stovka.
Indre se snažil se svými bratry zničit jednu z desek. Jenomže jeho návrh byl poctivý. Robustní tak, aby zeď pokořil leda tak oheň. Drápali nehty po dřevě, snažili se po něm šplhat. Bušili na brány svého osudu. A plameny dorazily až k nim. A jeden po druhém, za doprovodu děsivého křiku sežehly. A když se nakonec proměnily v popel i ty samotné dřevěné zdi, začalo znova pršet. Nebyl však už nikdo, kdo by si deště mohl opět vážit.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Tvůj příběh má obrovskou sílu, působí jako moderní temná pohádka nebo mýtus o lidské pýše a touze poručit přírodě. Myšlenka postavit obří dřevěnou zeď proti mrakům je sice fyzikálně absurdní, ale v rámci magického realismu funguje naprosto skvěle a nese silné poselství. Závěrečná pointa s lupou a následnou zkázou je geniálně ironická a dává celému dílu hluboký smysl.
Atmosféra – ★★★★☆
Skvěle se ti podařilo vykreslit kontrast mezi neustále promáčeným, melancholickým městem a spalujícím peklem na konci. Pocit beznaděje při závěrečném útěku k hradbě, která se stala pastí, je velmi intenzivní a čtenáře mrazí v zádech. Možná bys mohl ještě více prohloubit emoce postav v momentě, kdy poprvé vyjde slunce, aby byl následný pád o to bolestnější, ale i tak je nálada textu velmi vtahující.
Provedení – ★★★☆☆
Text je velmi čtivý, má spád a dokáže udržet pozornost od první do poslední věty. Dej si ale pozor na nekonzistenci – hlavní hrdina se nejprve jmenuje Indra a později Indre, což čtenáře zmate. Objevují se i drobná stylistická zaškobrtnutí (např. ‘uvrhneme vchod’ místo ‘v chod’) a chybějící čárky, ale to se dá snadno vyřešit korekturou. Dialogy občas působí trochu strojeně, nicméně plynulost vyprávění a gradace děje tyto drobné nedostatky hravě přebíjejí.
Celkové hodnocení:
Přečetl jsem tvůj text jedním dechem, protože máš nesporný vypravěčský talent a cit pro budování dramatického oblouku. Příběh má jasnou vizi, silný morální přesah a nezapomenutelný, i když krutý konec. Pokud zapracuješ na drobných detailech a po sobě si text před vydáním pozorně přečteš, budou tvá díla působit naprosto profesionálně. Rozhodně v psaní pokračuj, máš obrovský potenciál a čtenářům máš co předat!