Město zachvátil naprostý zmatek. Oheň se dostal až k domům. Všechny byly ze dřeva. Jeden po druhém plály jako sirky. Lidé vyskakovali z oken. Ulice zahalil děs. Seníky chytaly jeden za druhým. Po ulicích pobíhali lidé s popálenými končetinami. Řvali v agónii a jeden přes druhého se přeráželi, jako když člověk píchne do hnízda.
Indre vyběhl z domu. Spatřil ženu, na které hořely šaty metrovým plamenem. S ohlušujícím vřískotem proběhla přímo kolem něj. Rozutíkal se za ní a skočil jí na záda, aby ji svalil k zemi. Začal po ní plácat. Ucítil, jak se mu pálí chlupy na rukou. Když ji pak otočil obličejem k sobě, uviděl jen zářivě bílé zuby v kontrastu s černou kůží. A výraz, který značil zoufalství a smrt. Odskočil od ní.
Mezitím vyběhli z domu i bratři s matkou a otcem. Střecha už začínala plát. Kolem poletovaly saze. Stínily paprskům slunce. Všude byl v tu ránu jen dým. Něco jako hasičský sbor ve městě neexistoval. Nikdy tomu nebylo potřeba. Někteří se marně snažili hasit plameny vodou z kýblů, ale bylo to k ničemu. Plamen prostupoval vyschlým městem jako hejno sršňů. Likvidoval všechno, co mu přišlo pod ruku. Byl agresivní. Nezastavitelný.
„Utíkejte pryč! Do hor!“ ječel duchapřítomný Indre. Dobře si všiml, že letiště je v plamenech už také.
Všichni ti, které ještě nezabil oheň, jej následovali. Jak probíhali městem mezi plameny, stále se k nim přidávali další a další. Indre se snažil nedívat na zem, která byla posetá ohořelými těly dětí, žen, mužů, zvířat.
Vybíhali do kopců. Drali se jeden přes druhého. A oheň jim byl v patách. Sápali se do vrchů a modlili se, aby se peklo zastavilo. Zachvacovalo i pařezy už dávno pobitých stromů. Přírodu, která kvetla v jejich místě. Jako hladový predátor je to následovalo a oni utíkali. Bylo jich stále míň a míň. Ke zdi na vrcholku kopců jich dorazila sotva stovka.
Indre se snažil se svými bratry zničit jednu z desek. Jenomže jeho návrh byl poctivý. Robustní tak, aby zeď pokořil leda tak oheň. Drápali nehty po dřevě, snažili se po něm šplhat. Bušili na brány svého osudu. A plameny dorazily až k nim. A jeden po druhém, za doprovodu děsivého křiku sežehly. A když se nakonec proměnily v popel i ty samotné dřevěné zdi, začalo znova pršet. Nebyl však už nikdo, kdo by si deště mohl opět vážit.
Hlasité předčítání
Famozni