Tran vyprsknul smíchy.
„Čemu se tlemíš? Mám ti plesknout, až se ti otevřou oči?“
„Řekni mi, kdy ty jsi strhaná? Vždyť tu máte denně tak deset zbloudilců, co si maximálně koupí ponožky.“
„No a co?“ obořila se Alexa.
„To já musím lítat. Myju nádobí, házím s pánví, zase myju nádobí, připravuju sushi, připravuju rýži, zeleninu, tahám maso z mrazáku. Lidi mají hlad!“
Poslouchal jsem je jen na půl ucha. Zaujala mě ta hudba, která si sem razila cestu z prostor obchoďáku. Něco mi na ní přišlo uchvacující. Dodnes nedokážu přesně popsat, co na těch tónech bylo tak zvláštního. Vždyť šlo o repertoár, který se každý den neustále opakoval.
„A já musím ještě doma uklízet, vařit a podobně. To ty určitě doma neděláš, co?“
„Že nedělám? Dokážeš si představit, kolik nás v domě je?“
„Hele! Ty jeden skrč…“
„Šššš,“ přiložil jsem prst na rty.
Oba se na mě zamračili, jako na narušitele jejich oblíbeného dohadování.
„Poslouchejte. Nepřipadá vám ta hudba nějak divná?“
„Jsi ospalý.“ Mávla Alexa rukou.
„Nejsem. Poslouchejte,“ zopakoval jsem.
„Fakt něco slyším,“ přidal se Tran.
„Odkud to jde? Tohle jsem tady ještě neslyšel. Kolik je hodin? Že by si někdo pouštěl něco pro sebe?“
„To je blbost. Pouští to automat,“ zkonstatovala Alexa. „Je něco kolem desáté. Zavírá se v devět, nikdo tu už nebude.“
Pokrčil jsem rameny a dojedl svou porci. Chvíli bylo ticho. I nejukecanější lidé se občas potřebují soustředit na jídlo. Vlastně to mnohdy bývá jediná chvíle, kdy mlčí. Zvažoval jsem, jestli u jídla mlčel i můj otec. Ten toho nakecal vždycky až příliš. Došel jsem výsledku, že tomu opravdu tak bylo.
„Pořád to nepřestává,“ prolomil Tran ticho.
„Kašli na to. Už bych i šla.“
„Tebe to nezajímá? Bojíš se?“ já na to.
„Já, že se bojím? To sotva. Největší strašpytlové jste vy dva. Pamatujete, jak tu byl ten policejní zátah? Oba jste byli schovaní pod pultem se staženou prdelí.“
„Ale to, protože tu byl můj kolega načerno a fakt bych si nepřál, aby si ho se mnou spletli!“ ohradil se Tran.
„Ale prosím tě,“ vyprskla Alexa smíchy.
„Můžete toho nechat?!“
Oba zmlkli jako dvě děti, které se perou.
Vstal jsem a rozešel se k výloze. Slyšel jsem ten zvuk stále jenom zpovzdálí. Uvnitř obchodu bylo všechno vypnuté, muselo to přicházet z haly. Tlačítkem jsem nadzvedl staženou roletu a otočil se. Ti dva tam postávali a čekali, co udělám. Vypadali jako figuríny z konfekce.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Kontrast mezi nudnou rutinou zaměstnanců obchoďáku a náhlou thrillerovou zápletkou funguje na výbornou. Motiv záhadné písně, která hlavního hrdinu nadpřirozeně vede k unesené dívce, je velmi nosný a poutavý. Samotné rozuzlení a záchrana působí možná až příliš zbrkle, ale jako celek má příběh skvělý a jasný směr.
Atmosféra – ★★★★☆
Podařilo se ti skvěle vystihnout tísnivou náladu prázdného nočního nákupního centra, které po zavíračce působí až surreálně. Přechod od uvolněného pošťuchování nad nudlemi k plíživému napětí v temných chodbách čtenáře naprosto pohltí. Emoce a strach postav jsou uvěřitelné, což výrazně pomáhá celkovému vtažení do děje.
Provedení – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně čtivý, má svižné tempo a dialogy mezi postavami působí velmi přirozeně a živě. Vyskytují se zde sice občasné pravopisné chyby (například klasický boj s mě/mně) a drobné stylistické neobratnosti, ale plynulost vyprávění to nijak zásadně nenarušuje. Máš zjevný cit pro budování příběhu, který čtenáře nepustí od první do poslední řádky.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi slibný a napínavý text, který ukazuje tvůj talent pro budování atmosféry a psaní sympatických postav. Pokud v budoucnu věnuješ trochu více času závěrečné korektuře a mírně rozvedeš samotné finále, budou tvé příběhy naprosto strhující. Rozhodně v psaní pokračuj, máš čtenářům co nabídnout a tvůj styl je velmi chytlavý!