„Tak jdete?“ vybídnul jsem je.
Po chvilce váhání oba podlezli a já za nimi. V hale bylo liduprázdno. Světla ztlumená. Zářivky, co ničí oči, a dělají z lacině vyrobeného zboží nablýskaný diamant, už dávno neměly, co na práci. Bez lidí má spousta věcí jen pramalý význam. Vlastně se dá říct, že skoro všechny.
Bylo ticho.
„Vidíte? Já vám říkala, že…“ zkonstatovala Alexa, ale přerušila ji píseň.
Velmi slabá píseň. Jako by ji někdo zpíval do mikrofonu, ale byl od něj pár metrů daleko. Připomínalo mi to písničku, kterou jsme se učili ve škole na prvním stupni. Takové ty povídačky, do kterých ostatní děti rytmicky klepou paličkami a jedno vyvolené pak tu a tam cinkne na triangl.
„Hele? Dali vám ve škole někdy triangl?“ zeptal jsem se. Ani nevím proč. Snad, abych zmírnil napětí.
„Co je to triangl?“ na to Tran.
„Já skoro pořád. Učitelka mě milovala.“
„A nepřipadá ti to jako nějaká písnička, kterou jsme se učili?“
„Možná.“ Pokrčila rty.
Píseň utichla.
„Nejspíš někdo zapomněl něco zapnutého v místnosti, kde se ta hudba pouští, ne?“
„Ale prosím tě. Však jsem už říkala, že to pouští automat.“
„Ale kde ten automat asi tak může být?“
„Hele, co se na to vykašlat a zajít si třeba ještě na pivo, co?“ znervózněl Tran.
Dostal jsem pocit, že tohle nemůžu jen tak nechat být. Nikdy jsem nebyl zrovna hrdina. Jediný můj hrdinský čin byl vlastně ten, když se jeden kluk kdysi dávno rozmlátil na kole ve skateparku. Rozštípnul si čelo, takže z něj teklo krve jako z prasete. Přinesl jsem mu na to ručník a zavolal sanitku. To bylo tak vše. Teď to ale bylo jiné. Jako by mě to snad volalo k sobě. Pořád ta podivná písnička. Kdybych ji na sílu chtěl popsat nebo snad přepsat nějaká slova, nevzpomněl bych si. Ani melodii, ani rytmus. Jako by se mi vypařila z hlavy. Stejně jako ten pohled na tu krev, co klukovi tekla po loktu, a kapala na zem.
„Musíme se jít podívat do té strojovny,“ řekl jsem odhodlaně.
„Strojovny? Jaké strojovny, ty vole?!“
„Alexo, co když nejde jen tak o nějakou písničku, ale o něco jiného!“ obořil jsem se. Měl jsem toho ten den vážně dost.
„A o co jiného by asi tak šlo? Hele, ještě je tady kino. Promítání neskončilo. Vsadila bych se, že to vychází odtamtud.“
„To je nápad! Jasně! Kino! To dá rozum. Já nevím, jak vy, ale já mám žízeň. Vyřešeno. Jdeme na pivo, zvu vás!“ prohlásil Tran.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Kontrast mezi nudnou rutinou zaměstnanců obchoďáku a náhlou thrillerovou zápletkou funguje na výbornou. Motiv záhadné písně, která hlavního hrdinu nadpřirozeně vede k unesené dívce, je velmi nosný a poutavý. Samotné rozuzlení a záchrana působí možná až příliš zbrkle, ale jako celek má příběh skvělý a jasný směr.
Atmosféra – ★★★★☆
Podařilo se ti skvěle vystihnout tísnivou náladu prázdného nočního nákupního centra, které po zavíračce působí až surreálně. Přechod od uvolněného pošťuchování nad nudlemi k plíživému napětí v temných chodbách čtenáře naprosto pohltí. Emoce a strach postav jsou uvěřitelné, což výrazně pomáhá celkovému vtažení do děje.
Provedení – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně čtivý, má svižné tempo a dialogy mezi postavami působí velmi přirozeně a živě. Vyskytují se zde sice občasné pravopisné chyby (například klasický boj s mě/mně) a drobné stylistické neobratnosti, ale plynulost vyprávění to nijak zásadně nenarušuje. Máš zjevný cit pro budování příběhu, který čtenáře nepustí od první do poslední řádky.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi slibný a napínavý text, který ukazuje tvůj talent pro budování atmosféry a psaní sympatických postav. Pokud v budoucnu věnuješ trochu více času závěrečné korektuře a mírně rozvedeš samotné finále, budou tvé příběhy naprosto strhující. Rozhodně v psaní pokračuj, máš čtenářům co nabídnout a tvůj styl je velmi chytlavý!