Patnáctého dne po prvním jarním úplňku, svolala královna přírody všechny pohádkové bytosti, jako vždy v tuto dobu, k slavnosti vítání jara. Všichni, to jsou: víly, čarodějnice, meluzíny, vodníci, hejkalové, ale i skřítkové, buližníci a ostatní strašidla tancovali a radovali se z krásně rozkvetlé přírody. Jediný kdo radost nesdílel, byl starý nabručený Mrazík. Seděl na mezi a byl tak malinký, že by ho přehlédl i jeho kamarád Mlhovínek.
„To zase budu půl roku jen čekat v ledničkách a čuchat ten příšerný smrad směsi nejrůznějších jídel. Přemýšlím, že se na léto přestěhuju na severní pól, za svým starším bráchou.“ postěžoval si Mlhovínkovi Mrazík.
„Máš recht, co tady?“ přikyvoval Mlhovínek. Netrvalo to ani minutu a pro Mlhovínka přišla víla, jestli by si s ní šel zatancovat. Mlhovínkovi se moc nechtělo, nebyl nejlepší tanečník a chtěl si ještě se svým kamarádem povídat, ale víla byla moc krásná a svůdná a on neodolal.
Mrazík seděl ještě chvíli pod lopuchem, kde na něj nesvítilo sluníčko a pak se definitivně rozhodl. Vzlétl nad loukou, kde všechno tancovalo a odlétl za svým bratrem na sever. Ten rok bylo krásné, teplé léto.
Na začátku listopadu létal Mlhovínek nad loukou a potkal nešťastného medvěda, který si vždy v tuto dobu připravoval pelech pro zimní spánek, ale prý letos zima nebude, protože se Mrazík zatoulal. Medvěd si postěžoval: „No a teď mi pane Mlhovínku řekněte, jak to mám provést? Kudy chodím, tudy zívám a motám se jako mátoha, jenže dokud nebude mrznout, tak neusnu.“
Mlhovínek nevěděl, proč se Mrazík nevrátil, ale rozhodl se, že se za ním podívá, aby zjistil, jak to vlastně všechno je. Navštívil své dva kamarády a dohodl se s nimi, že ho oba na pól doprovodí. Mlhovínek, Vejfučka a Zmrzlík se vydali na cestu. Mlhovínek byl jako pára a říkalo se o něm, že umí nejhustší kaši z mlhy, jakou si dovedete představit. Vejfučka uměl jen foukat, ale zato byl dobrý kamarád. Zmrzlík se pořád jen třásl zimou, i když měl na sobě několik svetrů. Zato měl v sobě jakousi rozumnou kritiku, se kterou uměl vždy ostatní nabudit k nejlepšímu výkonu.
Šli přes Veselou zemi, kde se všichni smáli, potom šli přes Vážnou zemi, kde žili všichni móóóc důležití a nakonec procházeli Tajtrlíkovou zemi. V Tajtrlíkové zemi se zastavili. Po dlouhé cestě si chtěli trochu odpočinout a tak se ubytovali v hostinci U zlomeného kašpárka. Mlhovínek si dal k jídlu jako vždycky krupicovou kaši, Vejfučka povečeřel cukrovou vatu a Zmrzlík horkou polévku. Když dojedli, přisedl si k nim hostinský a vyzvídal, odkud jsou a kam jdou.
„Jdeme najít Mrazíka.“ řekl Mlhovínek a hostinský se začal smát.
„Mrazíka? Tak to jste holenkové, přišli s křížkem po funuse. Ten váš Mrazík je už dávno mimo hru.“
Kamarádi se na sebe nechápavě podívali a hostinský jim vysvětlil, jak se věci mají: „V létě se tu zastavil Mrazík a dal se do řeči se sluhou čaroděje Tajtrlíka pátého. Slovo dalo slovo a Mrazík s ním odejel na zámek, kde ho čaroděj pohostil, a když to Mrazík nejméně čekal, zavřel ho do sudu a ten sud dal do místnosti, kde má uskladněno jídlo. Od té doby jim Mrazík chladí potraviny proti zkažení. Tajtrlík pátý si z Mrazíka udělal lednici,“ a těmito slovy hostinský skončil své vyprávění.
„To ale musíme jít hned na zámek a Mrazíka osvobodit,“ řekl Mlhovínek.
„Jó holenkové, k čaroději nechoďte. Od té doby zesílil hlídky a nikdo nepovolaný se do zámku nedostane,“ pokračoval hostinský. „Nejhorší na tom je to, že i kdybyste sud našli, tak Mrazík je tak naštvaný, že ten sud má na povrchu mínus sto stupňů a nikdo ho nemůže odnést, protože by si spálil tím mrazem ruce. A to samozřejmě Tajtrlíkovi pátému vyhovuje.“
Kamarádi se ubytovali a než usnuli, povídali si, jak to zaonačit, aby Mrazíka vysvobodili. Nic rozumného však nevymysleli.
O půlnoci je probudilo tiché klepnutí na okno. Mlhovínek otevřel okenici a dovnitř vletěla můra. Sotva usedla na židli, proměnila se ve vílu.
„Co tady o půlnoci strašíš?“ zeptal se Mlhovínek.
„Prosím, já nestraším. Já jsem víla a celou dobu vás doprovázím. Jenže venku je veliká tma a já se bojím,“ ukazovala vystrašeně na tmu venku.
„No to je skvělý,“ podotkl právě probuzený Zmrzlík. „Sami nevíme, jak Mrazíka zachránit a ještě se budeme starat, o vyplašené víly.“
Otočil se pod svými dvanácti peřinami a zase se snažil usnout.
„Nechápu, jak se víla může bát?“ komentoval situaci Vejfučka. Víla se dvakrát podrbala na zátylku a pak nesměle odvětila: „Prosím, když já jsem víla jen napůl. Jednou polovinou jsem můra a druhou víla.“ Zmrzlík vyndal hlavu, z pod dvanácti peřin, a pronesl jen jedno slovo: „Kadimůra,“ a okamžitě zalezl. Mlhovínek pohladil vílu, která začala nabírat k pláči po vlasech, a tiše jí chlácholil: „To nic. Lehni si do mé postele a já se vyspím na židli. Jak se vlastně jmenuješ?“
„Prosím já jsem Vílomůra Klotylda.“
Ještě jednou se ozvalo z pod dvanácti peřin: „Vždyť to povídám. Kadimůra Klotylda.“
„Prosím, ale já bych věděla, jak Mrazíka zachránit.“
V tu ránu byli všichni na nohou. „Jak! Jak! Jak!“ Křičeli jeden přes druhého.
„Prosím, já mám takovou říkanku, která všechno zahřeje. A když jí povím Mrazíkovi, tak se zahřeje a budeme moci ten sud odnést.“ Počáteční nadšení trochu opadlo, ale Mlhovínek neztrácel naději a poprosil vílu, jestli by tu říkanku mohla použít i na Zmrzlíka. Víla se pousmála a začala podivně mávat rukama směrem ke Zmrzlíkovi.
Prosím pánův tichý kmen, o maličké strpení
jen co ohřeje se den, budeš teplý bez klení
Až budeš mít horkou kost
řekni jen kdy už máš dost
Asi minutu se nic nedělo, ale najednou se z ničeho nic ze Zmrzlíka začalo kouřit a po pár vteřinách Zmrzlík vyskočil zpod peřin a huhňaje nějaká klení poprosil Klotyldu, aby s tím čarováním přestala, protože ho všechno pálí. Vlastně doslova řekl: „Nech toho Kadimůro, nebo se upeču,“ ale kamarádi to brali jako regulérní žádost. Víla mávla rukou a Zmrzlík se konečně zatvářil, jako že to teda povolilo. Stál tu najednou skoro nahý jen v podvlíkačkách a snad poprvé v životě se netřásl zimou.
„Teda to byla ohřívačka!“ oddechl si Zmrzlík a najednou si uvědomil, že mu není zima.
„Jak dlouho to ohřátí působí?“ zajímal se Mlhovínek.
„Prosím, mělo by to přestat působit o půlnoci, takže má Zmrzlík skoro čtyřiadvacet hodin tepla před sebou,“ oznámila Klotylda a ulehla ke spánku.
Poprvé v životě spal Zmrzlík nepřikryt žádnou peřinou, a přesto se vyspal do sytosti, aniž by se klepal zimou.
Druhý den stáli u brány hradu čaroděje Tajtrlíka pátého. Nechtěli jít hned dovnitř a vlastně ani nemohli, protože by je stráž asi nepustila a tak se zatím, než něco vymyslí, schovali pod padacím mostem a dobře udělali. Netrvalo dlouho a přijel kupec s naloženým vozem plným nejrůznějšího zboží. Než obchodníkovi zbrojíři otevřeli bránu, Mlhovínek, Vejfučka, Zmrzlík i Vílomůra Klotylda se nepozorovaně zahrabali pod látky, které byly na voze. Když projel kupec s vozem na nádvoří, podařilo se kamarádům vylézt zpod látek a zaběhnout do stájí. Zahrabali se do sena a čekali na noc. Večer všechno utichlo. Kamarádi se vydali společně na obhlídku. Sotva však vyšli ven, stála proti nim ozbrojená stráž a za chvíli byli všichni uvězněni v žaláři. Žalářník jim řekl, že je zítra předvede k čaroději. Vejfučka začal bědovat, ale ostatní ho upozornili, že je to vlastně dobře, protože je to jediná možnost, jak se k černokněžníkovi dostat. Navíc může Klotylda obhlédnout celý zámek a zjistit, kde je ukryt Mrazík.
Vílomůra byla do půl hodiny zpátky. „Prosím, nesu dobrou a špatnou zprávu,“ oznámila jim a proměnila se ve vílu. „Prosím, Mrazík je ve třetím sklepení a před vchodem stojí stráž. Prosím a ta stráž je na třech místech,“ potom se víla odmlčela.
„A co je ta dobrá?“ zeptal se Mlhovínek.
Vílomůra pokračovala: „Prosím, v té místnosti je jedno okénko.“ zakončila svou řeč.
„No sláva. To by mohl být hlavní únikový bod.“ nasadil Vejfučka řeč kriminalistů. „Jestliže budeme brát bod A jako bernou minci, nebude problém dostat uvězněného do bodu B.“
Kamarádi se na Vejfučku pobaveně podívali a on radši zmlknul.
„Mám plán,“ řekl Mlhovínek a okamžitě jej prozradil ostatním. „Zítra, až budeme předvedeni ke slyšení u čaroděje, řekneme, že jsme nadnárodní kontrola kvality potravin, čemuž čaroděj nebude rozumět a budeme žádat shlédnutí zásob, z důvodu vyloučení nepoužitelných potravin.“ Zmrzlík se na Mlhovínka nedůvěřivě podíval a nesouhlasně pokýval hlavou. „Tomu já taky nerozumím, tak věřím, že to vyjde. A co bude potom?“ Mlhovínek přemýšlel dlouhou chvíli a pak pokračoval.
„Až budeme ve spižírně u Mrazíka, Vejfučka bude foukat do chodby, aby k nám nemohli zbrojnoši, Klotylda řekne Mrazíkovi ohřívací formuli, Mrazíka vysvobodíme a potom vylezeme oknem a odjedeme na koních.“ Všichni s plánem souhlasili. Ne proto, že by se jim bůhvíjak líbil, ale lepší neměli. Vejfučka si všiml slabého místa plánu, a to, že nemají koně, ale mlčel, neboť věřil Mlhovínkovi.
Ráno je strážný dovedl k čarodějovi. Tajtrlík pátý seděl na trůnu a tvářil se důležitě. Na otázku, proč do hradu vnikli, odpověděl Mlhovínek připravenou řečí. Tajtrlík pátý však zpozoroval ve vysvětlení jakýsi podvod a nařídil všechny uvěznit. Druhý den má být v zámku slavnost a tak se hodí, že budou všichni tři veřejně popraveni.
Mlhovínek, Vejfučka a Zmrzlík seděli v cele na seně a kolem lítala Vílomůra Klotylda.
„Má někdo nějaký lepší nápad?“ zeptal se Zmrzlík a všichni si všimli, že už se zase klepe zimou. Klotylda se proměnila a usedla v jejich středu.
„Prosím, jestli byste chtěli, tak bych mohla jeden nápad říci. Mám však podmínku.“
Zmrzlík se zatvářil nelibě a podotkl: „No jo, Kadimůra si klade podmínky. To bude asi skvělý nápad.“
Klotylda si Zmrzlíkovy poznámky nevšímala a pokračovala: „Prosím, nebudete se na nic ptát a uděláte vše, co řeknu,“ dokončila svou myšlenku a čekala na odpověď.
„Už je to tady. Kadimůra nám bude poroučet. To bude den,“ zamumlal Zmrzlík, ale Vejfučka s Mlhovínkem ho okřikli. Nezbývá, než věřit, že Klotylda ví, co dělá. Nejdříve se odhodlal Mlhovínek. Požádal Klotyldu, aby jim teda řekla, co mají dělat. Vílomůra se zamyslela a řekla.
„Mlhovínku, ty upleteš ze slámy bič. Vejfučka postaví ze stébel domeček a Zmrzlík nacpe zbytek slámy do pytle.“
Když to dořekla, proměnila se v můru a odletěla.
Kamarádi po chvíli splnili zadané úkoly, a na pytli, který Zmrzlík nacpal, všichni tři usnuli.
Klotylda proletěla mezi strážnými, až přistála ve studeném sklepení plném jídla, kde bylo Mrazíkovo vězení. Proměnila se ve vílu a řekla ohřívací zaklínadlo.
Prosím pánův tichý hvozd o maličké strpení
jen co ohřeješ se dost budeš teplý bez klení
Až budeš mít síly málo
mysli si že se ti to zdálo
V tu ránu se přestala ze sudu odpařovat mrznoucí mlha a sud začal tát. Když byl celý roztátý a voda tekla kolem, namířila vílomůra své prsty na sud a on se vznesl ke stropu. Potom zavřela oči a sud spadl svou vahou na mokrou zem. Prkénka se nárazem rozletěla a uprostřed na dně ležel malinký Mrazík a spal. Klotylda se opět proměnila v můru a položila si Mrazíka na záda. To už však do místnosti přiběhla stráž, přivolaná rachotem rozbíjejícího se sudu. Okamžitě spustili poplach. Můry si nikdo nevšiml, a tak Klotylda s Mrazíkem doletěla do vězení k Mlhovínkovi, Vejfučkovi a Zmrzlíkovi. Všichni ještě stále spali. Vílomůra položila Mrazíka k ostatním a odletěla hledat klíče od mříží. Díky poplachu nechal strážný klíče pověšeny u dveří a běžel se podívat ven. Klotylda vzala klíče a odemkla všechny mříže a dveře ven. Potom vzbudila kamarády. Všichni tři jí tleskali a ptali se, jakže to provedla a na co jsou ty slaměné výrobky. Vílomůra vysvětlila, že jednoduše Mrazíkovi pověděla zahřívací formuli a pak ho vytáhla z bedny. Slaměné věci jsou k nepotřebě, protože jí šlo jen o to, aby kamarády během její nepřítomnosti nějak zaměstnala. Mlhovínek vytvořil tu nejhustější mlhu, jakou uměl a všichni spolu, ruku v ruce odkráčeli na nádvoří, kde nasedli do jednoho z vozů. U brány je zastavil hlídač a ptal se, kam jedou. Vejfučka to nevydržel a odfoukl ho. Potom díky mlze v klidu a nepozorovaně odjeli. Cestou domů všichni spokojeně odpočívali. Jen Vejfučka při pohledu na Mrazíka podotkl, že bude od půlnoci dozajista ukrutně mrznout. Právě probuzený Mrazík mu s úsměvem přitakal a povzdychl si, že se asi Tajtrlíkovi všechno jídlo ve sklepení zkazí. Po půlnoci, když přestalo fungovat zaklínadlo, začalo skutečně mrznout. Konečně mohli medvědi usnout.
Hlasité předčítání
