Při cestě do práce jsem se rozhodla zas jednou pokusit štěstí a vsadit si sportku. Okénko novinového stánku však bylo zavřené a na něm pověšen nápis “Zavřeno, přebíráme tržbu”. Zalitovala jsem, že se neživím kriminální činností. Tohle byla jasná výzva. Snad že to bylo vyvedeno na víku krabice od bot, začaly mi v hlavě naskakovat podobné nápisy, cedule, upozornění z dob minulých.
Ono legendární “Přijdu hned”. Jen naprostý naiva by stál před obchodem a čekal na brzký návrat prodavačky. “Jsem na poště”. I nedovtipnému bylo jasné, že na poště bývají fronty.
V mém pubertálním období mě vždy spolehlivě rozesmál nápis na dveřích opatřených systémem Brano – “Tlačte”. Na téma “Každý zákazník musí mít košík”, jsem viděla několik povedených kreslených vtipů zákazníků s drátěným košíkem jaký se dával zvířatům, přes obličej.
Za nejzlomyslnější považuji nápis “Pozor schod”. Většinou si ho všimnu až z polohy ležmo .
Nápis v prostředcích veřejné dopravy “Zakazuje se mluvit za jízdy s řidičem” je značně diskutabilní. Někteří řidiči naopak rádi za jízdy hovoří, udržují si tím pozornost.
Cedule s nápisem “Pozor zlý pes” pověšená na plotě, za kterým se prohání rotvajler s vyceněnými zuby a s příslušnou zvukovou kulisou, je dle mého názoru zcela zbytečná. Pouhá frajeřina. Naopak cedule “Pozor pes” na dveřích bytu mých známých má své opodstatnění. Jejich pražského krysaříka by bez upozornění mohl opravdu někdo snadno zašlápnout.
Nápisy ,cedule, upozornění, se staly svébytným , naprosto opomíjeným projevem naší kultury. Kdyby se na WC neskvěl nápis “Udržujte čistotu”, bůhví jak by to dopadlo. Oč přívětivěji však sděluje totéž nápis na WC jedné místní firmy “Vítejte u nás, posaďte se u nás, až zas povstanete, tak se podívejte, zda čisto zůstalo po vás”. Že by to byla práce reklamního oddělení firmy?
U fekálií ještě chvíli zůstanu. Při návštěvě jednoho místního úřadu jsem zaregistrovala na dveřích nový nápis “Zde není veřejné WC”. Podivila jsem se. Tento úřad navštěvuji již 25 let a nikdy mě nenapadlo přirovnávat jej k veřejnému WC, i když některá jednání byla k… vždyť vy víte k čemu. Na obranu pracovníků úřadu musím však říci, že jsou situace, kdy musí být úředník doslova splachovací. Nikdy mě nenapadlo shánět tam onu místnost, natož ji znesvětit svými exkrementy. Nedalo mi to a zeptala jsem se po významu nápisu úředníků na podatelně. Zjistila jsem, že úředníci vedlejšího úřadu ve snaze uchovat své WC čisté posílají své klienty s naléhavými potřebami na WC inkriminovaného úřadu, který cítí potřebu se nějak bránit. Čili bitva úřadů o čistá WC.
Na obecním úřadu v Semilech (jmenuji, protože chválím) veřejné WC je. Čisté, voňavé, už od centra města značené šipkami, aby zoufalý návštěvník neznalý poměrů mohl včas doběhnout. Troufám si tvrdit, že Semily jsou o několik levelů před ostatními.
Jsem ráda, že v čekárnách lékařů už nevisí nápis “Ticho léčí”. Je to nesmysl. Mě například přílišné ticho děsí.
Kovová cedulka na náměstí v Litomyšli mě však naprosto uchvátila. Bylo na ní napsáno:
“V tomto knihkupectví kojila dne 28.června 1997 kolem 10. hodiny dopolední svého syna Theodora DAGMAR PECKOVÁ.”
Nedávno jsem se v jednom televizním pořadu přesvědčila, že paní Dagmar Pecková má velký smysl pro humor a proto ji podezřívám minimálně ze spoluautorství.
Téma nápisů, cedulí a upozornění se mi jeví čím dál zajímavějším. Vznikají živelně, z okamžité potřeby sdělit něco veřejnosti, bez nějakých nároků na obdiv, nebo uznání. Lidová tvořivost. Občas mě napadne co se stane, až jednou, třeba za tisíc let nějaký archeolog odkryje pár těch nápisů. Jaký jim asi přisoudí význam?
Kam asi naši společnost zařadí?
Hlasité předčítání