Jak byl autobus na začátku studený, během půlhodinové jízdy se stačil zahřát. Je to velmi potěšující skutečnost pro nás, spáče. Ale jen do té doby, než dorazíte na místo určení a musíte vypadnout zpět do té zimy. V těchto chvílích nasazuji rychlost ,,uteč zimě” , to je ta největší, kterou umí mé nohy vyprodukovat. Tímto vražedným tempem jsem ve škole za pět minut. I to je ovšem dost na to, aby se mi zima zavrtala do všech možných i nemožných částí těla.
Po příchodu do školy se okolní teplota trochu zvedne z bodu mrazu, ale často to není víc než patnáct stupňů na chodbách a v učebnách podle zdatnosti studentů zadýchat prostor nebo zmrznout.
Nepříznivé okolní podmínky však vůbec nebrání učitelům trápit naše zamrzlé, a někdy i zakrnělé, mozky. Zatím co venku se teprve rozednívá, ve třídách se ve svitu zářivek bádá nad zákonitostmi fyzikálními, matematickými ale třeba i nad takovou češtinou. To byste nevěřili, kolik úskalí nám dokáže náš rodný jazyk nastražit v diktátu. Nebo dyktátu?!?
Nejoblíbenější částí programu bývají přestávky. Příležitost k pohovoření i s jinými osobami, než je váš soused, který už všechno ví z hodin. Další atrakcí bývá cesta na školní záchody. Zvláště o velké přestávce tam je fronta až na chodbu. Teda na dívčích, chlapecké jsem doposud nenavštívila… Velmi důležité je posilnit se o přestávce na další zničující hodinu. Někdo dává přednost stravě fyzické ve formě svačiny, někdo té psychické ve formě knížky. Já preferují spojení těchto dvou složek.
Po zazvonění nastává nejproduktivnější čas. Všichni si toho najednou potřebují tolik sdělit, dojíst svačiny dočíst stránku či kapitolu, nebo dokonce dopsat, přesněji doškrábat, domácí úkol. A začíná nám další hodina, po ní další a tak to jde až do půl druhé. Teda v lepším případě, někdy to mučení trvá až do tří či do čtyř, kdy už opravdu usínáme…
Hlasité předčítání
