Adventní koncert

Byl jsem pozván na adventní koncert pár dní před Štědrým dnem. K večeru začalo poprchávat a mně se moc nechtělo. Kdyby na podiu neměli být pěvci z mé rodiny, asi bych zalezl pod deku k televizi a oddával se tichému nudnému nicnedělání.

Když jsme se ženou kráčeli ke staré radnici, kde se koncert konal, potkávali jsme hloučky zamračených diváků, kteří se doma rozhodovali zřejmě stejně, jako já. Pak ale nastala malá změna. Odkládání plášťů a zdravení způsobilo, že hosté nechali v šatně i své zamračené tváře a tichý hovor připomínal bzučení včel nad plnými plástvemi medu.

Posadili jsme se do první řady a doufali ve vánoční zázrak. Chvíli se nic nedělo. Pak jsem se však podíval nahoru do podkrovních trámů a uviděl jsem tam malého anděla, který sedě na dřevěném překladu máchal nohama a ve stejném rozladění čekal na začátek představení.

Sál byl plný. Sedmdesát nezúčastněných tváří, které nic neříkají, o ničem nepřemýšlí, jen sedí a čekají, co se bude dít. Potom nastoupil asi třicetičlenný soubor slavnostně naladěných hráčů a pěvců, kteří jako jediní v tomto podkroví věděli, co bude. V tu chvíli jsem trochu zalitoval, že jsem se neoblékl svátečněji. Zřejmě jsem nebyl sám, poněvač dobrá polovina hostů měla na sobě to, co se nosí v běžný den.

Jak spustila hudba a zazněly první tóny dobře sehraných pěveckých hlasů, stal se zázrak. Nad každým divákem se tvořily miniaturní bublinky, které stoupaly nahoru a cestou se spojovaly a vytvářely bubliny větší a větší. Zcela nahoře se pak tyto bubliny spojily a tím se tvořila ve štítu jedna bublina veliká, která se přelévala ze strany na stranu a tak trochu tančila do rytmu písní.

Chvíli jsem bublinu pozoroval, ale krásná produkce mě opět vrátila do přízemí. Nádherné melodie vánočních písní působí opravdu zvláštně. Hltal jsem z první řady všechnu tu krásu tak intenzivně, že jsem se obával, aby na diváky sedící za mnou něco zůstalo. Naštěstí se hudba nedá sníst. Protože v opačném případě by na ostatní zbyly jen drobky.

Žena, provádějící pořad slovem oznámila, že dají novou verzi písně Tichá noc a tak jsem očekával skepticky nějaký paskvil, ale spletl jsem se. Byla skvělá. Když se na podiu ozvalo „tichá noc svatá noc,“ rozhlédl jsem se po sále a všichni měli na tvářích úsměv. Co je to za podivnou melodii? Dokázala to, co dokáže jen málokdo. Potom jsem se opět podíval nahoru a na podkrovních trámech tančili čtyři andílci a další tři seděli a dirigovali. Namodralá průhledná bublina se zatím zvětšila natolik, že vlastní vahou začala klesat a sedala si na diváky i zpívající těleso. Pochopil jsem. Ta namodralá bublina byla naděje. Děkuji všem za krásný zážitek.