Sounáležitost
Už delší dobu mám pocit, že jsem tak nějak sám. Je to i tím, že moje práce není zrovna nejlepší, co se týče do komunikace s lidmi. Jezdím po světě a moje denní rozhovory se týkají jen práce, co kde jak a proč. Navíc je to kvůli řečově rozdělené Evropě většinou v jiném jazyce. I když jsem každý druhý víkend v Čechách a celou sobotu a neděli věnuji rodině, chybí mi jakýsi celkový pocit sounáležitosti. Rodina je samozřejmě přednější, ale ten pocit měsíc od měsíce a dál rok po roce roste. Nic mi nechybí, nemám potřebu věci měnit a dělat něco jiného. Jen mám pocit, že jsem tak nějak, ani nevím jak, ale opouštěný.
Nedávno jsem byl opět na víkend doma a shodou okolností v době, kdy se konala takzvaná Michalská pouť. Rodina mě momentálně nepotřebovala a tak mi zbylo i pár minut na návštěvu této akce. Abych pravdu řekl, dokopal jsem se k procházce, neboť na televizi nekoukám a na internetu jsem měl všechno „udělané“.
Už první chvíle na Rastattském náměstí mě pohltily v koloběhu krásných pocitů, neboť bylo na co koukat a když jsem po chvíli potkal i několik známých a prohodil s nimi takzvanou zdvořilostní konverzaci, pocit samoty unikal kamsi do ztracena. Když jsem se po hodinové procházce přes náměstí tam a zpět vracel opět k domovu obtěžkán cukrovinkami, léčivým čajem a drobnostmi pro radost, uvědomil jsem si, že k tomuto městu patřím a jen už dlouho o tom nevím, nebo spíš na to zapomínám. Dávno jsem kvůli práci takovou akci nenavštívil a přiznám se i kvůli postsocialistické blbé náladě, jenže ono to má něco do sebe. Když se vám ztrácí pocit sounáležitosti, jste jako na pustém ostrově a ne ve městě Ostrově.
Chtěl jsem původně napsat příspěvek k migračním problémům, ale ono to souvisí. Pomozme, když můžeme, přivítejme všechny s otevřenou náručí, jen si je nenechme přerůst přes hlavu. Každý dobrý čin má být po zásluze potrestán a já mám strach, že množství migrantů Evropa nezvládne, neboť v méně inteligentních destinacích blízkého východu je jednoduché přesvědčit lidi za pár korun, že Evropa přijme každého a že jim dá vše potřebné, když víte které stránky na internetu otevřít a které ukázat. Snad nebudu považován za rasistu, když napíšu jen jednu prostou a řekl bych omletou větu: lidé bděte!
Oni totiž i migranti mají svou identitu a v případě zabydlení u nás ji budou muset (a chtít) použít.
Existuje totiž jedna rovnice:
Čím víc migrantů = tím víc dobrého pocitu = tím víc problémů
Čím víc dobrého pocitu = tím víc problémů = tím víc migrantů
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★☆☆
Text začíná velmi slibně a nosná myšlenka hledání vlastních kořenů a pocitu sounáležitosti je lidsky blízká a skvěle zvolená. Bohužel, náhlý přechod k tématu migrace v druhé polovině působí neústrojně a narušuje původní, velmi intimní zápletku. Pokud by ses zaměřil pouze na rozvinutí osobního příběhu z pouti, mělo by dílo mnohem silnější a ucelenější vyznění.
Atmosféra – ★★★★☆
V první části se ti podařilo výborně zachytit melancholii osamělého cestovatele i následnou hřejivou radost z návratu do známého prostředí. Čtenář se snadno vcítí do tvých emocí a atmosféra podzimní pouti na náměstí je velmi uvěřitelná a vtahující. Konec textu sice náladu trochu ochladí, ale tvá schopnost pracovat s pocity je zjevně na velmi dobré úrovni.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je plynulý, přirozený a text se čte velmi lehce, což je pro autora obrovské plus. Objevují se jen drobné stylistické neobratnosti (např. “co se týče do komunikace”) a pár chybějících čárek, ale ty nijak zásadně nebrání porozumění. Největší slabinou je kompozice a tempo v závěru, kde text ztrácí plynulost kvůli poněkud zmatečné textové rovnici a náhlé změně tématu.
Celkové hodnocení:
Máš nesporný talent pro zachycení vnitřních pocitů a drobných radostí všedního dne, což je skvělý základ pro další psaní. Tvůj text ukazuje, že umíš čtenáře zaujmout a vyvolat v něm emoce, jen je třeba dávat pozor na to, aby se příběh nerozpadl do dvou nesouvisejících témat. Zkus příště věřit svému původnímu, osobnímu příběhu – má obrovskou sílu sám o sobě. Rozhodně piš dál, máš co nabídnout!