4. a 5. kapitola
Následující dopoledne využila Daniela krásného počasí ke koupání. Nevelká zátoka ji fascinovala sytou smaragdovou zelení, obklopenou tyrkysovým mořem. Načechrané vlny šplouchaly do půli lýtek několik dlouhých minut, než se nabažila pohledem po okolí. Útesy porostlé bujnou vegetací vydechovaly neviditelnou energii a poklidnou atmosféru tak nakažlivě, až se Daniely konečně zmocnil blažený pocit, jaký už dlouhý čas nezažila. Užívala si koupání v oceánu, dlouhé dvě hodiny vnímala jen křišťálově průzračnou vodu a sluneční paprsky odrážející se od hladiny. Příjemně unavená vrátila se na pláž. Natahovala se pro brýle na čtení, když v tom si všimla čerstvých stop v písku. Vedly kolem místa, kde se rozhodla nerušeně odpočívat, směrem k nedalekému palmovému háji. Nenápadně se rozhlížela kolem. Ve stínu palem zahlédla muže s fotoaparátem.
O několik minut později se vracel stejnou cestou podél pláže. Pomalu došel až k Daniele. Postavil se tak, že jí slunce svítilo do očí a bránilo pohledu do jeho obličeje. Přesto si nemohla nevšimnout urostlé postavy, trochu rozcuchaných, mírně delších vlnitých vlasů a několika denního strniště na tváři.
„Ahoj“, řekl klidně, jako kdyby se znali.
Dívala se na neznámého muže s neskrývaným úžasem a v první chvíli se nezmohla na jediné slovo. V očích měla neskrývaný údiv a šok. Rozhodně neočekávala, že v těchto končinách uslyší rodnou řeč. Obzvlášť poté, co se záměrně ubytovala na soukromé pláži, alespoň trochu odlehlé od ruchu civilizace.
„Posadíš se? Svítí mi slunce do očí.“ Řekla místo pozdravu. To se mi snad jen zdá, pomyslela si nevěřícně. Prohodím jen pár slov a doufám, že se mi ztratí z dohledu tak rychle, jak nečekaně se tady objevil!
„Promiň. Rád se posadím. Já jsem Martin Karas“, řekl a podal jí ruku.
„Ahoj, Daniela Ondrová“, usmála se. Jeho stisk byl příjemný a pevný.
„Nechtěl jsem rušit. Mám rád tuhle pláž, občas se tady procházím“, vysvětloval nečekaný vpád.
Mlčky se na něj dívala, jeho vzhled je příjemný, napadlo ji, ovšem na první dojem vypadá tak trochu jako bezdomovec.
„To ta kniha v českém přebalu, trochu mě to překvapilo. Nechci být dotěrný – jen mě přivedla zvědavost.“ Omluvně pokrčil rameny. „Už několik měsíců používám téměř jen angličtinu, tak bych si moc rád popovídal. Pokud ti to nebude vadit,“ řekl s výrazem nadšeného očekávání. Velké hnědé oči přimhouřil v milém úsměvu.
„Nevadí,“ řekla jen. Konečky prstů nervózně kreslila v jemném písku. Také se usmála, na oplátku, ovšem poněkud rozpačitě. Jeho nadšení pro konverzaci zrovna nesdílela. Ještě se tak docela nevzpamatovala z nečekaného vpádu do svého soukromí. Rozhodně nečekala, ne ani ve snu by ji nebylo napadlo, že bude mít příštích několik dní společnost. Přála si totiž jediné: strávit poslední dovolenou jen a jen sama. Zpytovat svědomí a analyzovat život, se vším co jí dal i vzal. V meditaci a odpočinku naplánovala si připravit se na poslední cestu. Na tu nejdelší (či snad nejkratší?) cestu svého života.
Martin si Danielu po očku prohlížel: mladá žena, věk něco málo přes třicet, vypadá sebevědomě, jen se zdá být poněkud vyvedená z míry. Docela přitažlivá. Má úžasné oči, pomyslel si, tak temně modré, hluboké a uhrančivé. Navíc se mu zdály být protkané smutkem, o kterém nic nevěděl. Odhadoval, že smutný výraz očí trvá již delší čas, a za tímto pohledem tušil živoucí energii.
Hlasité předčítání
