„Náhodný návštěvníku!“ zavoláme na muže bloumajícího a už hodně dlouho se potloukajícího po břehu.
Když se otočí za hlasem, zamáváme.
„Tady jsme!“ oznámíme a pohybem paže jej přivoláme.
Jde nejistě, rozhlíží se, neví, co uděláme, zdá se mu, že se něco děje, že tomu nerozumí. Cizí člověk, náhodné setkání, seznámení.
Ukáže se, že je to rybář a chodí lovit. Nahazuje do hloubky někdy až pěti metrů. Obhlíží vodu. Pozná už ze zkušenosti, kde se hejna ryb zdržují, odhadne, celkem správně podle proudu, kde je největší hloubka. Takový rozhovor ovšem má smysl. Je to něco jiného, než jsme si mysleli. Pravda tedy může být jinačí, než se zdá. Tento tady, muž podsaditý, zarostlý, sotva padesátiletý, prošedivělý a svým zjevem hřmotný, samorostlý, neobdivuje vodní hladinu, nýbrž prohledává rybnatá místa v hlubinách. Kdybychom si naši přehradu nakreslili v průřezu, visely by jeho háčky s návnadou asi tak uprostřed mezi hladinou a dnem.
„Co si o hloubce myslíte?”
„Že je zrádná. Támhle třeba,” ukáže někam k protějšímu břehu, „se zdržuje štika, dravec, a támhle, ukáže jinam, možná sumec. Ryba velká jako hovado,” oznámí a rozchechtá se. „Ta by vám mohla vyprávět!“ dodá, protože na mně poznal, že se zajímám o něco jiného než o velikost úlovku. Jde mi o souvislosti.
„Vy jste takovou rybu viděl?“
„Milej zlatej, já ji dokonce chytil,“ oznámí s jakousi hrdostí šťastného lovce. Dlouhé týdny trpělivě čekal, až ten životní úlovek, kapitální kus, konečně zabral. Hned začne prohledávat kapsy, jako kdyby ten úlovek měl při sobě. Ukáže se, že ho má na fotografii. Ukáže nám ji zblízka. Skutečně je potřebí se podívat hodně zblízka, protože černobílý snímek je špatně zaostřený a dlouhým nošením v kapse a zřejmě i častým chlubením značně již opotřebovaný. Vypadá jako stará fotografie z alba. Nicméně postava je zřetelná a při troše fantazie je to skutečně náš rybář, mladší a méně plešatý a taky hubenější, vedle něj visí úlovek zavěšený na nějakém háku, je tak velký jako rybář. Takže jsou vedle sebe, jeden stojí a druhý visí. Rybář a jeho kořist.
„Ryba v takovémhle stavu už by mi stěží mohla co vyprávět,“ namítnu.
„Ale mohla,“ míní rybář. „Jen se dobře podívejte,“ ukazuje ulomeným nehtem začerněného ukazováku na místo poblíž hlavy. „Tady! Vidíte ten šrám? Kde k němu asi tak přišla? A tady u tlamy, vidíte tu jizvu? Utržená z háčku. Dovedete si představit, jak statečně bojovala a kolik toho s rybářem po přehradě najezdila, než se mu utrhla?“ Přiznal jsem, že si nic takového představit nedovedu, ale rybář nedbal a pokračoval: „A to vám teda musím povědět, jak jsem ji lovil já!“ Ujistil jsem ho, že nemusí. Pro mě takové vylíčení zážitku, popis nějakého zápasu, představuje pouze jeden z mnoha příběhů, které osnovuje sám život. Za vydatné pomoci médií. Suplují ta média nedostatek životních příběhů. Dříve pohádkáři a nyní vypravěči příběhů, autoři seriálů, kteří šikovně proplétají osudy lidí, kombinují fakta s výmysly, prolínají minulost i budoucnost s přítomností a to všechno tak šikovně, že člověk kouká, poslouchá a nestačí se ani divit. Pak, když pochopí, že mu byl vražen další klín do hlavy, jen žasne. Nad svou vlastní hloupostí. „Mě nezajímají příběhy. Těch se dá odvyprávět!
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Kontrast mezi filozofickým hledáním absolutní pravdy a pragmatickým, zemitým přístupem rybáře je skvělý a nosný koncept. Metafora vodní hladiny versus jejích hlubin funguje jako pevná osa celého textu a nutí k zamyšlení. Jde sice o klasičtější literární motiv, ale právě interakce s obyčejným člověkem mu dodává svěží a originální nádech.
Atmosféra – ★★★★☆
Text hned od prvního odstavce úspěšně buduje hloubavou, lehce melancholickou a zádumčivou náladu, která čtenáře vtáhne do vypravěčova nitra. Vstupem rybáře na scénu se atmosféra dynamicky promění a vzniká velmi zajímavé napětí mezi dvěma naprosto odlišnými světy. Závěrečný obraz svítání a tichého jezera pak celý text nádherně a uklidňujícím způsobem uzavírá.
Provedení – ★★★★☆
Slovní zásoba je bohatá a dialogy působí neuvěřitelně přirozeně, což dává rybáři velmi uvěřitelný a osobitý hlas. Úvodní filozofické pasáže jsou ale možná až příliš hutné a prospělo by jim mírné provzdušnění či zkrácení, aby se čtenář do textu snáze začetl. Jakmile však začne konverzace, text získá skvělé tempo, plynulost a čte se jedním dechem.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi vyzrálý a k zamyšlení nutící text, který výborně balancuje abstraktní filozofii s každodenní realitou. Máš jasný talent pro zachycení lidské interakce a kontrastu různých pohledů na svět, aniž bys jeden z nich prvoplánově odsuzoval. Pokračuj ve psaní a neboj se v úvodních pasážích více důvěřovat čtenáři – někdy stačí myšlenku jen lehce naznačit. Je to krásná, rezonující povídka s velkým potenciálem!