„Ale tenhle skutečně stojí za to,“ míní rybář zklamaně. Dostal dostatečně jasně na srozuměnou, že tady se svým příběhem, beztak již zdramatizovaným, neuspěje. Ryba zabrala, bojovala, prohrála. Štěstí, náhoda, úlovek. A výsledek? Nezapomenutelný a neopakovatelný příběh. Blednoucí fotografie. K čemu to všechno?
„Povězte mi raději, co si myslíte o vodní hladině?“
„No co?“ řekne zklamaně. Je na něm vidět, že se ještě nesmířil s tím, že nemůže odvyprávět svůj příběh. „Hladina je hladina, plavou na ní kačeny.“
„Jo. A teď si představte, že hladina je váš život a vy v něm plavete. Vidíte všechno kolem sebe i nad sebou, ale pod vámi je hlubina, kde je uložena všechna pravda světa. I ta vaše. A vy ji chcete poznat. Co uděláte? Potopíte se? Ano, pak poznáte, že jste pod vodou, nic nevidíte, pohybujete rukama a nohama, protože se topíte. Tudy cesta nevede. Já to vidím tak, že neplavu na hladině, já vystoupím na břeh a pozoruji, přemýšlím a odhaluji. Ale to je můj život. Většina lidi takto nežije, většina lidí plave, každý den pohybuje rukama nohama s pocitem, že kdyby přestala, padne ke dnu a utone. A pokud se najde někdo, že by rád prozkoumal hlubiny a pořídí si výstroj, zjistí, že je tam jiný, tichý svět v příšeří a s podivnými rostlinami, plovoucími vodními živočichy, něco jako obrácená strana vnějšího světa nad hladinou. Rub téže mince. Ale to hlavní očima nevidí. Pravdu totiž nelze odhalit tak, že si na ni posvítíme. Že ji uvidíme. Absolutní poznání pravdy je klesnout ke dnu a utonout. Až když umřete, všecko se dovíte.“
„Já vám teda řeknu, že vy dovedete člověka doblbnout. Jakže to povídáte? K tomu, abych poznal, co je pravda, musím skočit do vody, utopit se a až budu mrtvej, pak pochopím, že to byla pravda?“ Popojde, že jako ode mne musí jít pryč, ale hned se obrátí a popuzeně pokračuje: „Co mi to bude platný? Když budu tuhej!“ Oči mu lezly navrch hlavy, jak byl pobouřen, že místo abych naslouchal jeho vyprávění, tlachám neuvěřitelné nesmysly.
„Však si to tak neberte,“ snažil jsem se jej uklidnit.
„Jakže neberte? Tak proč mi to říkáte?“
„Říkám vám to proto, abych vaši pozornost obrátil od pozorování hladiny k poznání,“ pokusil jsem se ospravedlnit.
„Jo, milej pane, ulovit takovouto rybu,“ poklepal při tom na fotografii, „to je něco! Ale to, co vy mi tady vykládáte, to je proti tomu nic.“ A opět mu došlo, že jsem mu nedovolil odvyprávět příběh a místo toho sám bohapustě tlachám o něčem, co se ani zdaleka nepodobá jeho životnímu příběhu, a to ho pobídlo. Rozhorlil se a vzrušenou gestikulací podtrhával každou větu, jako kdyby bušil do stolu: „Nic! Nic! To je proti tomu ještě míň než nic! To jsou voloviny! Nic než voloviny!“
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Kontrast mezi filozofickým hledáním absolutní pravdy a pragmatickým, zemitým přístupem rybáře je skvělý a nosný koncept. Metafora vodní hladiny versus jejích hlubin funguje jako pevná osa celého textu a nutí k zamyšlení. Jde sice o klasičtější literární motiv, ale právě interakce s obyčejným člověkem mu dodává svěží a originální nádech.
Atmosféra – ★★★★☆
Text hned od prvního odstavce úspěšně buduje hloubavou, lehce melancholickou a zádumčivou náladu, která čtenáře vtáhne do vypravěčova nitra. Vstupem rybáře na scénu se atmosféra dynamicky promění a vzniká velmi zajímavé napětí mezi dvěma naprosto odlišnými světy. Závěrečný obraz svítání a tichého jezera pak celý text nádherně a uklidňujícím způsobem uzavírá.
Provedení – ★★★★☆
Slovní zásoba je bohatá a dialogy působí neuvěřitelně přirozeně, což dává rybáři velmi uvěřitelný a osobitý hlas. Úvodní filozofické pasáže jsou ale možná až příliš hutné a prospělo by jim mírné provzdušnění či zkrácení, aby se čtenář do textu snáze začetl. Jakmile však začne konverzace, text získá skvělé tempo, plynulost a čte se jedním dechem.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi vyzrálý a k zamyšlení nutící text, který výborně balancuje abstraktní filozofii s každodenní realitou. Máš jasný talent pro zachycení lidské interakce a kontrastu různých pohledů na svět, aniž bys jeden z nich prvoplánově odsuzoval. Pokračuj ve psaní a neboj se v úvodních pasážích více důvěřovat čtenáři – někdy stačí myšlenku jen lehce naznačit. Je to krásná, rezonující povídka s velkým potenciálem!