Už odcházel, ale vrtalo mu to hlavou a ještě se vrátil. Co že jsem myslel tou pravdou? Ale konkrétně. On když nahodí, tak musí vědět, jestli na cejna nebo na dravce. A co já tím míním?
„To se nedá jen tak říct,“ řekl jsem.
„Aha!“ zvolal okamžitě a vítězoslavně zvedl prst. „Já si to hned myslel.“
„Podívejte se, pane,“ řekl jsem důrazně. „Filozofie je stará jako lidstvo samo. Co na tom, že já hledám svoji vlastní pravdu o životě? Bez ohledu na světové filozofické myšlení. Mně může být ukradené, co kdo vymyslel. Já sám si vymýšlím.“
„Však já vám to neberu.“
Když se takto podvolil, napadlo mne, že by hodně pomohlo, vzít jej s náznakem plného porozumění za paži a pomalounku si ho obrátit na stezku, která se z vyhlídky odděluje a značena turistickými značkami pokračuje po vrstevnici stále dál až k prvnímu mostu, a vést jej za neustálého mírného domlouvání k hlubšímu poznání. Je to přece jenom chlapík hřmotný, živočišností skrz naskrz prostoupený, k snídani kopa vajec, k večeři vuřty s cibulí, česnek, tlačenka, jelita, jitrnice, říhne si, odchrchlá a hlučně odplivne. S mírností, kterou do hlasu vkládám, mu domlouvavě řeknu:
„Podívejte se, pane, vy něco děláte…“
Nenechá mě domluvit a skočí mi do řeči: „Já? Já ne. Já teďka nic nedělám.“
„Vím,“ uklidňuji ho. Oči se mu rozšířily, dívá se na mě nedůvěřivě, jako kdyby se v něm vzpříčila otázka: co to z něj zase vyleze. „Něčím se živíte, děláte nějakou práci. A teď mi řekněte. Má ta vaše práce nějaký smysl?“
To už mu oči začaly nebezpečně lézt z důlků, vypadal teď, jak se lidově říká: jako prase po první ráně. Polkl a rozhlédl se, zda je skutečně tam, kde si myslí, že je. Když zjistil, že je stále na tom samém místě na vyhlídce, trochu ho to uklidnilo. Ale když se na mě podíval, zase znejistěl. Myslel si, že ho chci dostat do úzkých, abych mu tak dokázal, že je úplný blbec. Na to byl obzvlášť citlivý. „Vy se mě ptáte? Já vám teda odpovídám: Děte do háje! Vemte si pořádnou sekyru a skácejte strom! Roupy vás přejdou.“
Čekal jsem nejistou odpověď a bylo mi jasné, že se pokusí dostat mě na svoji platformu, kde je doma, a tam se mnou zacvičí. Ne že já jej přivedu k poznání, ale on mě k němu přivede! On žije, kdežto já se jen potloukám a vymýšlím si. On pracuje, kdežto já se vyloženě flákám.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Kontrast mezi filozofickým hledáním absolutní pravdy a pragmatickým, zemitým přístupem rybáře je skvělý a nosný koncept. Metafora vodní hladiny versus jejích hlubin funguje jako pevná osa celého textu a nutí k zamyšlení. Jde sice o klasičtější literární motiv, ale právě interakce s obyčejným člověkem mu dodává svěží a originální nádech.
Atmosféra – ★★★★☆
Text hned od prvního odstavce úspěšně buduje hloubavou, lehce melancholickou a zádumčivou náladu, která čtenáře vtáhne do vypravěčova nitra. Vstupem rybáře na scénu se atmosféra dynamicky promění a vzniká velmi zajímavé napětí mezi dvěma naprosto odlišnými světy. Závěrečný obraz svítání a tichého jezera pak celý text nádherně a uklidňujícím způsobem uzavírá.
Provedení – ★★★★☆
Slovní zásoba je bohatá a dialogy působí neuvěřitelně přirozeně, což dává rybáři velmi uvěřitelný a osobitý hlas. Úvodní filozofické pasáže jsou ale možná až příliš hutné a prospělo by jim mírné provzdušnění či zkrácení, aby se čtenář do textu snáze začetl. Jakmile však začne konverzace, text získá skvělé tempo, plynulost a čte se jedním dechem.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi vyzrálý a k zamyšlení nutící text, který výborně balancuje abstraktní filozofii s každodenní realitou. Máš jasný talent pro zachycení lidské interakce a kontrastu různých pohledů na svět, aniž bys jeden z nich prvoplánově odsuzoval. Pokračuj ve psaní a neboj se v úvodních pasážích více důvěřovat čtenáři – někdy stačí myšlenku jen lehce naznačit. Je to krásná, rezonující povídka s velkým potenciálem!