Vodní hladina

Humor Mezilidské vztahy Umění

Četba díla zabere cca 25 min.

„Roupy neroupy…, a vůbec nebydlím někde ve skalách, jak se vy domníváte. Vaše domněnky nejsou skutečně nic jiného než vaše domněnky. Jsou to konstrukce, které si vy sám sestavujete z povrchních dojmů, které mylně vydáváte za fakta. Tak na příklad uvádíte, že se flákám. Ale totéž by každý, kdo vidí vás, stejně jako jsem vás viděl já, mohl říct o vás. Že se flákáte. Bloumáte po břehu a obhlížíte vodu. Tomu říkáte práce? Jo?“

„Vy stále zamlžujete, o čem je řeč. Já vám tvrdím a budu tvrdit, že ulovit rybu je mnohem obtížnější než vymyslet, že někde na dně je pravda. No,“ plácl se do čela, „napadlo by někoho, že na dně něco takového leží?“

„Pravda v hlubinách je jen příměr pro hluboké a obtížné zkoumání,“ namítl jsem.

„To vůbec není jen tak,“ pokračoval zaujatě, „vy si myslíte, že to tam jen tak hodíte a ryba blbá hnedka připlave a skočí vám na to. Kdepak! Ani ťuk! K tomu musíte něco vědět, nasbírat zkušenosti, vypravit se k vodě v příhodný čas nahodit do správného místa, a hlavně stále trpělivě čekat. A ten úspěch přijít musí! Rozumíte mi?“

„Jakpak by ne!“ zvolal jsem, protože teď jsem mu skutečně rozuměl. Mířil stejně jako já do prázdna. Chodil, lovil, chytil. Má zážitek, může ukázat fotografii, může popsat, jak se to seběhlo. Dát to do souvislostí. A pak? Všechno se rozplyne do prázdna. Žijeme, chodíme, spíme, umřeme. Zůstávají věci, které nás připomínají, zůstávají fotografie, které blednou, zůstávají příhody, které se k nám vážou. Kámen, když padne do vody, udělá kola a klesá, padá volným pádem a za okamžik je u dna. Někdo jej vyzvedl z nějaké hromady nebo z prachu cesty, napřáhl se a hodil. Jsme vrženi do života a na vodní hladině se dělají kola. Je to jen okamžik v nekonečném bezbřehém moři času, v nekonečných prostorách vesmíru. Miliony milionů takových okamžiků. Miliony milionů světelných let. Světlo letí rychlostí tři sta tisíc kilometrů za vteřinu. Jaká vzdálenost je to za minutu, za hodinu, za den, za rok, za sto roků? To konce nemá. Je svět podvodní a vzduch, který dýcháme, svět náš vezdejší. A neuveď nás v pokušení. Je něco, co je nepoznatelné. Marnost nad marnost. Všechny řeky tečou do moře a moře se nepřeplní, všechny věci jsou tak únavné, že se to ani vypovědět nedá. Jsme jen malé částice věčného koloběhu.

A tak je to všechno i pravda. Anebo není?

Je dopsáno, notes zavíráme.

Odložíme pero.

Začíná svítat.

Vstaneme od stolu a otevřeme okno dokořán, plnými doušky vdechujeme svěží jarní vzduch od vody. Žijeme tu a otevírá se nám nádherný výhled na jezero. Vodní hladina je klidná, hladká a leskne se jako zrcadlo.