Nerapluj, ty raple, pomyslel jsem si a řekl: „Však já vás k ničemu nenutím.“
„No ještě abyste mě k něčemu nutil!“ rozhodil rukama nad hlavou. A tím jaksi dosáhl vrcholu a v hlavě mu zase začalo reálně svítat, že nemá smysl se přít, když o nic nejde. „A proč vy se tady vlastně potloukáte?“ zeptal se najednou.
„Můj život…“
„Mě nezajímá váš život, mě zajímá jen to, co vidím, co slyším, nač si můžu šáhnout, co můžu ochutnat, co se dá očichat, to je všecko, co mě kolem a kolem zajímá. Ale vy, jak tak zjišťuju, se o toto vůbec nezajímáte. Co v tý hlavě pak máte?“
K jeho velkému úžasu jsem řekl: „Já se snažím uchopit celou reálnou skutečnost, což podle vašeho názoru je to všechno to, co vidíte, slyšíte, hmatáte, cítíte a chutnáte, a snažím se tu realitu uchopit tak, abych z ní vydobyl tu nejpodstatnější životní pravdu. Zrnko poznání, které se dá zasadit a rozkošatí se. Rozumíte?“
Oněměle kroutil hlavou. A najednou se jeho tvář rozjasnila: „A věříte, že vaše starosti bych chtěl mít.“
„K čemu by vám byly,“ namítl jsem ironicky. Ale takové nuance v mém chování mu unikaly, protože jeho vlastní nitro se bouřilo, kypělo a převalovalo se mu tam někde v těle jako podrážděná anakonda.
„S vama o rybách, jak vidím, nemá cenu.“
„Nahoďte a vylovte někde ze dna pravdu. To má cenu.“
Obrátil oči nahoru, povzdechl si, poněvadž co živ byl, nic takového ještě neslyšel. „A na jakou návnadu mi ta vaše pravda asi tak skočí? Nač zabere?“
„Položte správnou otázku a když budete trpělivý, možná přijde odpověď.“
„A jo, tak vy to teda myslíte tak. Že jako když nic nevím, tak se blbě ptám?“
„Ptát se blbě nebo chytře není tak důležité, důležitější je, že prahnete po poznání. Asi jako když prahnete po tom ulovit velkou rybu.“
„Vy mluvíte furt dokola,“ konstatoval.
Hovořit s ním dál ztrácelo jakýkoliv smysl, učinil jsem tedy jakési neurčité gesto, že končíme. Rozhlédl jsem se, jako kdybych tu na někoho čekal a on už jistě každou chvíli odněkud přijde. On okamžitě pochopil, co zamýšlím.
„Prošel jsem už dvakrát támhle od té zátoky, kde je proud při druhé straně u skal, až sem, kde je proud pomalý, protože přehrada je zde nejširší, neboť tady voda zaplavila celé hluboké údolí a jsou tady místa se stojatou hlubokou vodou a tam bych právě rád nahodil. Ale to vás nemůže zajímat. Avšak mě naproti tomu zajímá, proč se tu tak potloukáte? Před chvílí jsem se vás ptal a neodpověděl jste. Celou dobu, co obhlížím vodu, jen popocházíte a stále se jen kocháte pohledem na vodní hladinu. Co tady vlastně děláte, když, jak říkáte, ryby nelovíte?“
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Kontrast mezi filozofickým hledáním absolutní pravdy a pragmatickým, zemitým přístupem rybáře je skvělý a nosný koncept. Metafora vodní hladiny versus jejích hlubin funguje jako pevná osa celého textu a nutí k zamyšlení. Jde sice o klasičtější literární motiv, ale právě interakce s obyčejným člověkem mu dodává svěží a originální nádech.
Atmosféra – ★★★★☆
Text hned od prvního odstavce úspěšně buduje hloubavou, lehce melancholickou a zádumčivou náladu, která čtenáře vtáhne do vypravěčova nitra. Vstupem rybáře na scénu se atmosféra dynamicky promění a vzniká velmi zajímavé napětí mezi dvěma naprosto odlišnými světy. Závěrečný obraz svítání a tichého jezera pak celý text nádherně a uklidňujícím způsobem uzavírá.
Provedení – ★★★★☆
Slovní zásoba je bohatá a dialogy působí neuvěřitelně přirozeně, což dává rybáři velmi uvěřitelný a osobitý hlas. Úvodní filozofické pasáže jsou ale možná až příliš hutné a prospělo by jim mírné provzdušnění či zkrácení, aby se čtenář do textu snáze začetl. Jakmile však začne konverzace, text získá skvělé tempo, plynulost a čte se jedním dechem.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi vyzrálý a k zamyšlení nutící text, který výborně balancuje abstraktní filozofii s každodenní realitou. Máš jasný talent pro zachycení lidské interakce a kontrastu různých pohledů na svět, aniž bys jeden z nich prvoplánově odsuzoval. Pokračuj ve psaní a neboj se v úvodních pasážích více důvěřovat čtenáři – někdy stačí myšlenku jen lehce naznačit. Je to krásná, rezonující povídka s velkým potenciálem!