Vstal jsem, odešel do pracovny, vzal pero a papír a dal se do odpovědi.
Milá Elen,
nejprve se vám hluboce omlouvám. Váš dopis nepřišel ke správnému adresátu. Přiznám se, pokud bych Jacka, ať je to kdokoliv, někdy osobně potkal, udělal bych mu z klobouku krční límec a z oka lívanec, který by jednomu byl po ránu velmi po chuti.
Přiznám se. Na to bych koule neměl.
Já se jmenuji Mack. Je to jméno, které mi dala má matka dřív, než mi stihl dát jiné můj neustále opilý otec. Prostě ho naškrábala do papírů a řekla: odneste to, než se manžel vrátí a můj syn se bude po zbytek života jmenovat jako idiot!
Považuju za důležité, abych se vám představil. Jsem novinář. Často jsem na cestách, když se na nich něco děje a ještě častěji jsem ve městě, když se v něm děje něco jiného. Prostý pisálek. Je mi pětatřicet, nemám ženu a můj život je zásoba knih, psací stroj a jazzové desky. Jsem vlastně prototyp nudného muže z červené knihovny, kterého nakonec vždycky někdo zastřelí.
Dost ale o mě. To já jen, abyste se nelekla, kdo že vám to píše stejně jako já. Pevně doufám, že jste už dávno zahodila myšlenky na toho (promiňte ty slova) všivého parchanta, a užíváte si přicházejícího léta.
Snad vám tento dopis spravil náladu. Přeji vám jen štěstí a nic než jen štěstí.
S poklonou
Mack
Složil jsem papír, olíznul obálku a nechal ji na botníku. Nazítří jsem na ni tentokrát nezapomněl. Cestou do práce jsem se ještě stavil na poštu a to bylo všechno. Neočekával jsem jakoukoliv odpověď. Mohl jsem zase klidně spát, číst si a chlastat (samozřejmě střídmě).
Uběhl týden. A ve schránce se objevil další dopis. Nevěřil jsem vlastním očím. Vyběhl jsem schody, bytnou odbyl, že jí zaplatím nazítří až zajdu do banky, a uvelebil se v mém oblíbeném křesle. Písmo se zdálo na první pohled vyrovnanější.
Drahý Macku,
vůbec vás neznám, ale váš dopis mě upřímně pobavil. Vás chlapů je na světě mnoho, ale vy musíte být speciální případ. Každopádně jsem se mého malého příkoří už doufám jednou pro vždy zbavila. To s vašim otcem je mi líto, alkoholiky přímo nesnáším.
Podíval jsem se na sklenku burbonu, co jsem držel u rtů a položil ji zpět na své místo aniž bych se napil.
Omlouvám se, že se k vám musel dostat takto ostrý dopis. Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát. Přijde mi tak správné, abych vám napsala, kdo jsem vlastně já. Rozhodně bych si nepřála, abyste si myslel, že jsem nějaká ničemná buranka nebo něco podobného.
Jmenuji se Elen Braunová. Mé jméno mi také dala má matka, dřív než dorazil můj otec do porodnice – tady bych se pozastavila. Je naprosto neuvěřitelné, jak stejný začátek do života nás oba potkal. Mám dům kousek od městečka Oukvillage. Vlastně přímo kousek od útesů. Je to romantické místo. Ten dům je dědictvím po mé tetě, která mě moc milovala. Já sama mám v našem malém městečku malou textilii. Především prodávám látku, ale umím také vyrábět klobouky. Až budete mít někdy cestu kolem, třeba vám jako dík za vaše vlídná slova jeden vyrobím na míru.
Hlasité předčítání