Rozbušilo se mi srdce tak, jako nikdy předtím. Zatajil se mi dech. Málem jsem spolknul cigáro. Zahodil jsem ho z okýnka. Letmo ještě otestoval, jestli nezasmrádám potem. Bylo to dobré. Horko už tady nebylo takové. Blížil jsem se. Ona se otočila mým směrem hned jak k ní dolehl zvuk motoru.
Zastavil jsem na příjezdové cestě. Zvedl se prach a snesl se přímo na prádlo. Vystoupil jsem z auta. Všiml jsem si, jak rozhodně přichází ke mně. Věděl jsem s jistotou, že je to Elen. Nedokážu to vysvětlit. Možná že šlo o jediný dům v okolí?
Byla krásná. Velké modré oči, černé vlasy. Menší postava, než jsem si představoval. Krásné boky ve vlajících šatech, malá prsa. Kulatý obličej. Ihned jsem zatoužil po tom vidět její úsměv. Byla jako andělem, který se mi blíží ukázat cestu ke štěstí. Ale ze snění mě však vytrhl její hlas. Představoval jsem si milou a nejistou otázku, kdo jsem. Na místo toho však.
„Děláte si prdel? Nevidíte, že tady věším prádlo? Teď to budu muset zase všechno vyprat! To jste nemohl zastavit někde dál? Jste snad slepý? Pane bože!“ vyhrkla a zastavila se přímo přede mnou.
Já tam jen postával. Nebyl jsem schopný slova. Usmíval jsem se jako vůl.
„Elen?“ vysoukal jsem ze sebe.
„Macku?“ řekla nejistě. Tázavě povytáhla obočí.
„Ahoj Elen. Těší mě,“ usmál jsem se.
Oba jsme se objali. Pevně. Začala se smát. A já taky. Stáli jsme tam, u modrého domu na útesu s výhledem na oceán, za námi prádlo celé od prachu, a smáli se.
„Vypadáš nádherně,“ pronesl jsem a prohlížel si ji. „Ještě lépe než v mých snech.“
„A ty vypadáš přesně tak, jak jsem si tě představovala.“
„A je to dobře?“ znejistěl jsem.
„Bože Macku co tady děláš? To snad není pravda!“ vyhrkly jí slzy do očí.
Naše láskyplné setkání však přerušil zvuk dalšího auta. Řítilo se splašenou rychlostí. Jako když kopnete býka přímo do koulí. Něco mi říkalo, že to nebude listonoš co nese dobré zprávy.
„To snad není pravda,“ řekla.
„Kdo to je?“
„Jack,“ odsekla div si neodplivla na zem.
„Cožpak ses ho nezbavila?“
„Zbavila. Nevím, co tady dělá.“
Takovou náhodu by nevymyslel ani Einstein. Tohle přece není možné. Opět se mi rozbušilo srdce. Tentokrát strachem.
Ten chlap zaparkoval vedle mě. Další prach se vznesl a padnul na prádlo. Vyskočil z auta. Dvoumetrový hromotluk s prackami jako medvěd. Prošel přímo kolem mě a chytil Elen za ramena.
„Rozvedl jsem se. Miláčku. Rozvedl jsem se. To všechno pro tebe. Vezmi mě zpátky,“ začal žadonit. Elen mezitím hodila okem po mě. Vypadala vyděšeně a on pokračoval. „Nechal jsem všeho. Mám jen auto. Vezmi mě k sobě. Zahodil jsem kvůli tobě svůj vlastní život! A teď jsem tady!“ lamentoval s ní.
„A nekopla do zadku manželka spíše tebe? Co? Však já moc dobře vím, jak to bylo,“ řekla Elen. A mě se třásly kolena.
„Ať to bylo jak chtělo, jsem tady. Ani po takové době jsem na tebe nezapomněl!“ vedl si medvěd svou.
„Vypadni odsud ty jeden sukničkáři. Nevidíš, že mám návštěvu?“ řekla a vytrhla se z jeho sevření.
Medvědí tlapa rozparovač Jack se otočil a přistoupil přímo ke mně. Civěl jsem mu nahoru do ksichtu, až mě zabolelo za krkem. Neříkal jsem ani slovo.
Hlasité předčítání