A jaké knížky máte rád?
S úsměvem
Elen
Málem jsem se na tom křesle roztekl blahem. Představoval jsem si, jak Elen stojí ve svém krámku a usmívá se na zákazníky. Určitě ji mají všichni kolem rádi. Taková ta nádherná ženská z předměstí. Muži po takové touží, ale nedokážou ji najít, ani kdyby se o to sebevíc snažili. Jasně, neměl jsem ani páru, jak vypadá, ale v mé mysli to byla přímo dokonalá kráska. Přečetl jsem si ten dopis ještě dvakrát a usmíval se jako puberťák. Přímo mě vyzívala k tomu, abych jí odpověděl. Pustil jsem si píseň Mean to Me od Deana Martina a kýval hlavou do rytmu jako zamilovaný blázen.
Naše korespondence se rozrostla v obrovskou hromadu dopisů. Psali jsme si dvakrát týdně. Věděl jsem, jakou má ráda hudbu, kdo jsou její nejlepší kamarádky. Její nejhlubší myšlenky, mizérie, radosti. Malířské zájmy. Taky jsem se dozvěděl, že má černé vlasy padající jí až pod lopatky, takže si je každé ráno musela pracně česat do takového účesu, aby jí je vítr u útesů zase nerozvlál. A já vlál touhou po tom, jak asi voní, jak chutnají její rty, zní její hlas a vypadá její úsměv.
Trvalo to půlroku. Zamiloval jsem se do jejích slov jako blázen. Každý den jsem se díval do schránky. Pořád běhal na poštu. Dokonce jsem se rozhodl, že seknu s burbonem (což mě prvních pár dní bolelo u srdce, ale nakonec jsem na něj zapomněl). V práci si mysleli, že mi dočista hráblo.
Problém byl v tom, že jsem byl odjakživa docela zbabělec, co se týče žen. Nebyl jsem nejošklivější. Každé ráno jsem se poctivě holil, pravidelně docházel ke kadeřníkovi, nechával si u krejčího upravovat obleky, dbal na to, co jím. Být gentleman jsem se naučil na žurnalistice od spolužáků, ale na rozdíl od nich mi to s ženskýma prostě nevycházelo. Když jsem k nějaké přišel, začal jsem být ze stresu rádoby vtipný a tím jsem to vždycky všechno předem prohrál.
Teď to bylo jiné. Tohle o mě už ta žena všechno věděla. Mělo to být lehčí. Já se však ale nemohl odhodlat. A přitom se tu a tam ptala, kdy si přijdu pro klobouk anebo mi oznámila, že se o mě bavila s kamarádkou, pak mě zase lákala na nádherný výhled na oceán, jindy zase že mají ve vesnici slavnosti. A já se vždy nějak kroutil a vymlouval a trhal si vlasy a styděl se za sebe.
ALE? Až do té doby, kdy jsem dostal od redaktora za úkol, abych zajel do Oukvillage a udělal tam rozhovor s místním starostou. Nebyl ničím zajímavý, jen potřebovali noviny doplnit nějakým štěkem o venkově, aby si udrželi čtenáře. Já se nikomu v práci do té doby nezmínil o mé tajné lásce – byl to tedy zásah z hůry. Prostě jsem nemohl couvnout.
Cesta trvala pár hodin. První překážka se ukázala asi půlhodiny od cíle. Kleklo mi auto. Všichni si mysleli, jak není Ford výbornou volbou, ale mě všechno zatím přesvědčovalo o opaku. Motor se přehřál jako kůň bez vody a položil se na bok. Zaklepal kopytem a bylo po něm.
Ačkoliv měl přijít podzim, nebylo to ještě znát. Horko bylo přímo k posrání. Se zápisníkem a perem v náprsní kapse jsem se šoural po cestě až jsem se dostal k benzínce. Zaprášené benzínce na venkově, kde je každý, kdo tam přijede podezřelý. Nehledě na to, když se tam objeví celý od potu a pěšky. Ten chlap, který seděl před benzínkou vypadal, že vytáhne kvér a rovnou mě oddělá. Říkal jsem si no což, alespoň to budu mít z krku a tenhle romantický výlet prostě skončí fiaskem.
Hlasité předčítání