Když jsem vytáhnul z peněženky prachy, chlap se rozveselil jako dítě, kterému dáte cukrovou vatu. Vysvětlil jsem mu svou situaci. Prodal mi vodu a cigára. Dokonce, samozřejmě za menší příplatek, svolil, že mě doveze do města přímo k hotelu.
Na recepci ze mě málem měli smrt. Všechno, co jsem si přál, bylo, abych se dostal do pokoje a dal si koupel. Měl jsem ještě čas. Bylo sotva poledne. Ke starostovi jsem se měl hlásit až ve tři. Snažil jsem se nemyslet na to, co udělám po tom. Dokonce mě napadlo, že se za ní nezastavím a místo toho zavolám do redakce, oznámím jim, kde je moje firemní auto, kde jsem já a ať pro mě někoho pošlou.
Jedno bylo jisté. Kufr jsem si v autě samozřejmě zapomněl. Občas se mě kolegové ptají, jak je možné, že dělám novináře, když si pamatuju úplné hovno. Upřímně? Prostě si ty hluchá místa domýšlím. A co je na tom. Tak či onak jsem v tak smradlavém propoceném obleku prostě na rozhovor nemohl jít.
Rozhodl jsem se, že se porozhlédnu po městečku. Nečekal jsem, že tam bude obchod s pánskými obleky, ale alespoň nějaký obyčejný oděv by se mi hodil. Věděl jsem, že v textilu od Elen pro mě něco bude, ale bál jsem se, že na ni narazím. Pozorně jsem se tedy rozhlížel v jedné z uliček, jestli tam náhodou ten obchod není. Narazil jsem naštěstí na nějaké vetešnictví, kde prodávali i obnošené obleky. Vybral jsem si ten, který vypadal ze všech nejlíp. Dokonce mi i docela padnul. To je výhoda být řadový obyčejný chlap – nemusí na vás šít speciální oblečení. Ještě jsem se zeptal, kde najdu radnici a odešel jsem v nových šatech. Starý oblek jsem jim tam prostě nechal.
Rozhovor se starostou byla nanejvýš nudná záležitost. Seděl ve své pracovně, mezi zuby doutník. Měl posunutý klobouk hluboko do očí a snažil se tvářit jako člen mafie. Jo, kdybys věděl, ty buřte, že tu jsem jenom proto, abych o tobě napsal nějaký štěk, protože zrovna nemáme o čem, říkal jsem si. Dělal jsem, že si zapisuju podrobnosti s naučeným výrazem, ale myšlenky se mi vykrádaly směrem k útesům.
Nechal jsem toho tlusťocha, aby mi málem rozdrtil ruku, jak mi s ní třásl při odchodu a ještě se ho zeptal, kudy se dostanu k domu na útesu za městem (nakecal jsem mu, že tam mám další rozhovor). On mi místo toho nechal přistavit auto. Vytahoval se, jen co je pravda. Poděkoval jsem mu a on mi na oplátku ještě jednou málem rozdrtil ruku. Dlouho mi pak plnil zpětné zrcátko. Pyšně ruce v bok, mezi zuby hrubý doutník. Hlupáků král.
Tak je to tady, říkal jsem si. Jedu za svou vytouženou. Cesta byla samá díra. Drkotaly mi zuby. Kouřil jsem jednu cigaretu za druhou, svíral volant jako závodník. Vpravo se objevil výhled na oceán. Byla to opravdu krása. Cesta lemovala útes a já se kochal jako básník. Přemýšlel jsem, co asi řeknu jako první. Bude vůbec doma? Nebude v práci?
Podíval jsem se na hodinky. Bylo něco po páté hodině odpoledne. To už by doma být mohla. Anebo tam prostě nebude, nevadí. Nechám jí vzkaz a stáhnu se do své městské ulity a umřu tam sám. Výborně. Koupím si burbon a vykašlu se na všechno. Přiznám se, už jsem to chtěl dokonce strachy otočit, když se mi naskytl pohled na krásný světle modrý dům. Před ním ale stála postava ženy, která idylicky věšela prádlo.
Hlasité předčítání