„To je nějaký tvůj nový blbeček?“
„Je to můj muž. Radím ti, abys odešel,“ zaznělo zpoza Jackových zad.
„Je to tak?“ chytil mě za obnošenou kravatu.
„Je to tak,“ řekl jsem – nenapadlo mě nic lepšího.
První facka přiletěla ze slunce. Jako když útočí nacisti. Prásk. A já ochutnal ten prach na zemi. Cítil jsem se jako to ubohé prádlo. Odkudsi zaznělo moje jméno a taky slovo vstávej.
Tak jsem vstal, napřáhnul jsem se a zkusil toho chlapa trefit pěstí. Možná jsem u toho neměl zavírat oči. Ruka mi proletěla větrem, načež jsem dostal další ránu přímo do břicha. Zvedl se mi žaludek a já vrhnul oběd, co jsem si dal v hotelu Jackovi přímo na polobotky.
„Ty hajzle jeden!“ zařval překvapeně.
Já toho ihned využil a vší silou jsem ho kopnul do koulí. Okamžitě se za ně chytil – asi jsem se trefil. Jestli měl koule tak velké jako ruce, muselo to pro něj být výsostně nepříjemné. A jak tam tak klečel přede mnou, vyslal jsem na průzkum pravačku. Tentokrát dorazila do cíle.
Jenomže Jack ne a ne vzdávat svůj boj. Vyskočil na nohy a s výrazem pomateného pštrosa se na mě rozběhl. Říkám rozběhl, protože to už jsem vedl Elen do domu – jakože do bezpečí. Skočil mi přímo na záda a svalil mě k zemi. Praštil jsem se čelem o nějaký kámen. Cítil jsem, jak mi z rány teče krev. Váleli jsme se po sobě jako dvě děti, zatímco Elen zmizela v domě. Napadlo mě, že jestli tady teda už doopravdy zemřu, bude to alespoň z lásky.
Rval jsem se jako nikdy. Snažil jsem se vybavit si vzpomínky na všechny ty zápasy v boxu, o kterých jsem dělal domyšlené reportáže. Máchal jsem kolem sebe, jak jsem mohl, kryl se, i když mnohdy neúspěšně a poskakoval, abych toho hromotluka unavil.
Sotva jsem byl na nohou, ihned mě strhnul k zemi. Chytil mě pod krkem a začal škrtit. Svět se mi zmenšil na pohled na ječící Elen. Ach Elen, jsi tak nádherná a dokonalá, až se o tebe musí muži mlátit. Co víc by si žena mohla přát? A pak Elen ukázala směrem k příjezdové cestě a těsně předtím, než mě opustilo vědomí, mě ten medvěd pustil.
Otočil jsem se na záda a uviděl policejní auta, jak přijíždějí k domu. Z jednoho vyskákali dva strážníci a hnali se za hromotlukem. Praštili s ním o kapotu, dodělali obuškem, naložili do auta a odjeli. Bůh žehnej malým městečkům a tamějším policajtům, co tam skomírají nudou! pomyslel jsem si, než jsem omdlel.
Probudil jsem se na místě, které vonělo jako pivoňky nebo tak něco. Ležel jsem na gauči. Dům byl plný dřevěných dekorací a obrazů. Jako by se člověk nastěhoval do uměleckého díla. Bylo to útulné a klidem naplněné místo. Připravené na upřímnou lásku.
„Jsem v ráji? Už je po mě, že?“ řekl jsem do prázdna.
„Není po tobě,“ zazněl jemný hlas.
Položila na stůl přede mě šálek čaje a pohladila mě po vlasech. Zadíval jsem se jí přímo do očí. Láska mi zalila mé prázdné srdce až po okraj a já věděl, že z tohoto místa už nikdy nechci odejít…
Hlasité předčítání