„Ale pane Kotek,“ Zvěřina se culil jako dobře zaopatřené dítě, „všichni si vážíme vaší obětavosti a vašich zkušeností.“
„Já vím, když ale potřebuju s něčím pohnout, tak abych každýho prosil a málem mu zaplatil z vlastní kapsy. Nechápu, že se na to nevyseru.“ Mistr se otočil na Emila. „Až budeš volit svoje zaměstnání, synku, vyhni se přímý práci s lidmi v provozu, jinak se z tebe stane děvečka pro všechno, jako ze mě. Jó, takovej náš stavbyvedoucí, to je jiná. Přihasí se jednou za tejden v zasraným bavoráku, z dálky a s rukama pěkně v kapsách skoukne ty naše rozestavěný barabizny, zanadává na zasranej bordel na place a pak prohlásí: Kotek, hrozně se s tím vlečete, už bych to rád viděl pod střechou. Já na to, že není beton, nejsou řemesla, není technika, nejsou prachy a von si klidně řekne: Kotek, vy si nějak poradíte, a hrne se k autu, už aby byl v tahu. Jó, zasraná práce…“
„Náš starej si bere všechno moc k srdci,“ vykládal Zvěřina na cestě z mistrovy kanceláře. „Nasadili ho sem ve druhým roce stavby. Do tý doby tu byla úplně jiná parta. Na zemních pracích vyčerpali rozpočet na rok dopředu a zdrhli dřív, než z toho mohl někdo udělat závěry. Kotek zdědil akorát dodělávky a omezené mzdové příděly. Všichni znají jeho poctivost a nevymáchanej zobák, proto vždycky vylíže stavby, kde to začíná smrdět. Navíc mu utekla žena i s dospělou dcerou a teď se ho snaží připravit o barák, co jim postavil. Její novej šamstr je právník a ukazuje svaly. K tomu ke všemu ta jeho dcera údajně studuje už třetí školu v řadě a permanentně ho tahá po soudech o zvýšení výživného. Jednou ho to docela zničí, je fakt férovej chlap. Děsně ho lituju.“
Zastavili se před ohradou u zákruty veřejné vozovky lemující z jedné strany celou délku staveniště. Zvěřina zvedl ruku do výše: „Támhle v tom spodním rozestavěným baráku, hned dole ve sklepě, jsou šatny. Převlékni se. Visačku na skříňku dostaneš proplacenou, musíš si jí ale koupit sám. Zatím se měj. Až budeš hotov, stav se u starýho o práci.“
Emil zamířil k převlékárnám rozhodnut ve všem všudy uposlechnout rady mistra. Nedělej nic, o co nejsi výslovně požádán. Musí to být přece ohromně pohodlné, přesvědčoval se v duchu. Ve sklepení improvizované šatny, jídelny a odpočívárny o tom začínal pochybovat. O chvíli později už držel v ruce majzlík a kladivo a sekal do hrubého zdiva baráku rýhy pro elektrický rozvod. Jeho myšlenky se zadrhly někde na polovině cesty mezi prázdnotou a přizpůsobeným vědomím. A den nebral konce. Nemohl pochopit, co ho stále tak skličuje. Nemohlo jít o samotnou práci, ale o nějaký pocit oběti podvedené osudem, nejistým postavením, bezmocným čekáním na přístav, který neexistuje. Zvyknu si, zvyknu si, bušil do panenských cihel, až třísky létaly.
Hlasité předčítání