Co však Emila doslova šokovalo, byla reakce nervové soustavy. Nastala jakási globální adaptace organismu na vykonávanou činnost, při které došlo k přepnutí vyšší nervové soustavy na režim pouhé koordinace tělesných pohybů. Mozek začal fungovat jako malý jednoúčelový computer s vyřazením všech informačních kanálů, které nemají s danou činností nic společného. Člověk přestal vnímat čas a v jeho nitru se rozhostil elementární pořádek udržovaný rytmickou harmonií.
Rytmus a správné rozložení dob jsou vůbec nejdůležitější veličiny metody, jejíž účinek je kolosální, žasl Emil v duchu, když se hromada písku zaskvěla zářivou žlutí na novém místě. Měl pocit, že ho celá práce vůbec nic nestála a vynaložený čas jakoby ani neexistoval. Při pohledu na Ferka Pagáče sedícího na dvou srovnaných cihlách vedle hromady a bafajícího z dýmky pokročil ve svých úvahách ještě o kus dál: Je dost dobře možné prodloužit při troše cviku blokádu uvědomělých funkcí mozku i po ukončení činnosti takovým způsobem, že by člověk nechal nervovou soustavu naladěnou na danou frekvenci běžet dál v jakési prázdné smyčce čekající na signál, kterým by byla převedena na další rytmický úkon. Z člověka by se tak mohl stát živý stroj bez myšlenek, pocitů a bolesti. Nastal by tak konec všeho marného odporu a netrpělivosti lidského srdce. Ferko Pagáč není žádný imbecil, ale člověk, který sám na sobě dovedl tuto metodu již dávno k dokonalosti. Snad mnoho vytrpěl, snad ho příliš tížilo zlé svědomí, a proto vysokou koncentrací a silou vůle dospěl do stavu naprosté prázdnoty a rovnováhy, o jaké se jiným ani nezdá. Kdo ví? Není snad většího samotáře a všemi blízkými opuštěnějšího člověka nad Ferka Pagáče, a přece z něj není cítit známka nespokojenosti, utrpení či touhy na své situaci něco změnit. Je to obdivuhodný člověk.
Následující Emilova myšlenka logicky směřovala k novému pohledu na problém samoty. Samotu lze v jistém smyslu nahlížet jako formu vnitřní nezávislosti. Není snad nezávislost a svoboda ducha prostým odrazem umění být sám, v souladu se sebou samým, bez potřeby spoléhat na někoho jiného, než sama na sebe? V dokonalé vládě nad vlastní bytostí je pak možné nechat mysl volně unikat do nejneuvěřitelnějších sfér snů a představ, které mohou vyjadřovat vše, čím se člověk chce cítit šťasten. Asi tak, jako Londonův tulák po hvězdách. Umět být nezávislý znamená na druhé straně nikdy se necítit osamělý. Není snad takový Kotek ve svém úmorném pachtění za spravedlností a pořádkem, jež nikdy neuhlídá, protože nejsou ani zdaleka jeho osobní věcí, opuštěný jako kůl v plotě? Jistě, člověk nemůže žít pouze představami. Snad ale existuje nějaká střední cesta…?
Tu myšlenku Emil již nemohl dokončit, neboť od vedoucího stanoviště se přihnal Karel Zvěřina a lakonicky zavelel: „Chlapi, nechte práce, bude se uklízet. Přijede inspekce z podniku. Kde se válí jaký kus dřeva, železa, dráty, rozházené cihly, všechno za barák, ať to není vidět. Já jdu vymést zasedačku.“
Emil se zájmem sledoval Ferkovu reakci. Beze slova (vlastně ani mluvit neuměl), s nezměněným výrazem uchopil první prkýnko v dosahu jeho ruky a pomalým, takřka důstojným krokem se odebral do nejzapadlejšího kouta stavby, kam ani bystré oko nedohlédlo, natož aby odhalilo snící postavu. Pochopil příkaz do důsledku. Nebyl to žádný blbec.
Ech, podělanej život, Pišta seděl v poloprázdné hospodě necelé dvě stanice autobusem od stavby a s rozkošnickou úlevou do sebe lil druhý půllitr piva. Je to fakt žrádlo, když se jednomu podaří vypadnout z tý podělaný rachoty o tři hodiny dřív. Takovej Zvěřina si přijde a zmizí, kdy se mu zachce, má na to glejt, chlív jeden. Ten se nemusí věčně dívat na ty stejný chytrácký ksichty, co člověka nenechaj, aby si chvilku dělal podle svýho. Jemu nikdo nebude nic vykládat o tom, co se patří pro život, jemu ne. Pišta už si svoje vodmakal a těch mizernejch pár šupů má zatraceně zasloužený. Dál ať makaj druhý, když si myslej, že život za to stojí. Jemu stačí, když mu vyjde na pivo a prcka rumu, víc nepotřebuje. Pišta si ubalil cigaretu mezi prsty a dlouze do sebe nalil zbytek piva ze sklenice.
Hlasité předčítání