Po dvou hodinách Vojtova chlapského koncertu chodil stále rychlejším krokem z místnosti do místnosti a s hrůzou počítal podlahová propadliště zvící otvory po dělostřeleckých granátech. Jistou dobu přemýšlel, jak Vojtu citlivě omezit v jeho rozletu, aby neztratil jediného dělníka, který je ochoten takovou práci dělat. V prvním patře hned u vstupní předsíňky nového bytu mu však ruply nervy, když spatřil Vojtův rozjařený obličej ve stropním průzoru nad sebou čítajícím tři zubaté díry vedle sebe, jimiž pronikala do předsíně jasná záře červnového dne.
„Ty imbecile,“ zaječel, „Dyť jsi z toho stropu udělal hotový řešeto!“
„Vojta se zazubil: „Čap, čap, teď už to sedí.“
„Ježíšimarjá, běž vod toho, nebo mě, přísahámbůh, trefí šlak!“ Mistr Kotek připravil Vojtu o práci bez špetky dalšího soucitu a pochopení pro Vojtovu snahu odvést dílo podle jeho nejlepšího vědomí a svědomí. Neměl totiž ani tušení o nedávném Vojtově zármutku, který prožil poté, co si nahoře poctivě odkrokoval z rohu do rohu střed místnosti, jejíž půdorys tentokrát bohužel neodpovídal půdorysu předsíně o patro níž. A zkuste se hned napodruhé trefit, když si dole uložíte do hlavy dvacet cenťáků doleva a po schodech nahoru se dvakrát otočíte doprava a jednou doleva.
Žel, mistr Kotek měl jeden ze svých smolných dnů v týdnu, nervy v kýblu a daleko k tomu, aby viděl za každým problémem člověka. Jen tak se mohlo stát, že se rozčilením a nedostatečným prokrvením hlavy zvrácené ke stropu zamotal a opřel o cihlovou příčku dělící toaletu od předsíňky tak nešetrně, že ji probořil. Tehdy na něj padla opravdová slabost. Celý bez sebe se odpotácel po schodech dolů na chodník, poprvé rozhodnut strhnout zedníkovi Urbanovi prémie, ať to stojí, co to stojí.
Jeho přesvědčení však zůstalo posvátné pouze do chvíle, než vedle své kanceláře na horním konci stavby zmerčil zaparkované auto stavbyvedoucího. Tak ten mi tu ještě scházel, zahořekoval v duchu a přidal do kroku. Jen aby ten všivák nekápnul na nějakýho místního šťourala, zatímco on, mistr, tady pobíhá po stavbě jako pominutý.
Emil Žáček stál rozkročen u hromady písku. Dostal za úkol ji přemístit o pět metrů dál od baráku. Pomalu si zvykl na to, že určité práce je nutno vykonávat bez přemýšlení o jejich pravém účelu. V případě písečné kupy se přesto neubránil dojmu, že jde o pouhou imitaci velkých přesýpacích hodin odměřujících čas bůhví komu, a bůhví za jakým účelem. Nebylo těžké se dovtípit, že hromada písku přede dveřmi do domu nemá co dělat. Proč ale nemá být přemístěna rovnou tam, kde je jí třeba, tedy k míchačce, to pochopit nedokázal. Tady člověk teprve pozná hodnotu času, napadlo ho. Třeba jde o nějaký vyšší záměr, řekl si.
Ke svému úkolu dostal přiděleného pomocníka. (Nebo byl pomocníkem on sám? To se nedalo určit.) Byl jím Ferko Pagáč. Emil byl uchvácen způsobem Ferkovy práce. Mistr jej přivedl k hromadě a názornými posunky mu vysvětlil odkud a kam bude házet. Chybělo jen málo, aby Ferka nastavil do pohotovostní polohy a zapnul. Ferko od té chvíle házel pomalými ale dokonale uspořádanými pohyby mnohem dokonalejšími než robot, protože byly nehlučné a měly cit pro situaci a prostor. Emil se pokusil Ferka napodobit. Výsledek byl překvapující. Po několika minutách pochopil, že se jedná o geniální způsob, jak vynaložit při zdánlivě jednoduchém úkonu minimální nasazení sil, a přitom docílit maximálního výkonu.
Hlasité předčítání