To už bylo i na Emilovu empatickou duši moc. Pomalu se zvedl a na odchodu ještě stačil uchlácholit cikánku, že může být v naprostém klídku, on že je určitě ten poslední, kdo by jim chtěl stát v cestě.
Na studentské koleji měl štěstí v neštěstí, jeho bývalé lůžko bylo dosud neobsazené.
„Je mi do pláče, když vidím kopáče.“ Vojta Vrána se na Emila zubil hranatými čelistmi a posílal mu povzbudivá gesta do příkopu: „Čap, čap…“
Emil odhodlaně čapnul krumpáč a velkým rozmachem ho zatnul do jílovité horniny. Měl před sebou tak dobré tři dny samostatné práce na výkopu, při níž si mohl vyhovět podle svého. Jestli něco opravdu nesnášel, tak to byli přídavné práce u řemeslníků. Znal tu situaci dobře už z dětství od otce – dones kladívko, ne tohle, tamhle to s tím štíhlým hrotem, to je doba, tady to podrž, dobře, podej kleště, ne kombinačky, štípačky, kam koukáš, vždyť na nich stojíš, a netvař se jako umučení Boží, když máš s něčím pomoct – nervy mu vždycky tekly. V duchu si říkal, že by se měl mezi jednotlivými úkony naučit vrčet naprázdno, aby darmo neprovokoval své poručníky k vymýšlení zbytečné práce.
Krum-páč. Význam této slovní složeniny Emil odhalil ve druhém dni výkopu. Nepřeslechnutelné „krum“ se ozývalo s každým zabořením hrotu nástroje do země. Pak přišla ke slovu páka vyjádřená délkou násady a jejím poměrem k délce ocelového břitu – páč. Tedy „páč“ jako imperativ od slova páčiti. Emil odhodil strojovým pohybem krumpáč na okraj rýhy a chopil se lopaty.
„Čap, čap…“ Vojta měl inteligentně prošedivělé skráně, ale všemi byl považován za obecního blba. Pravdou je, že jeho projevy tomu často napovídaly, a byl to dobrák od kosti. „Vyser se na to a dej si kouřovou,“ žmoulal Emilovi před nosem krabičku vyklepaných cigaret.
Vojta byl z celé party první, kdo s Emilem navázal kontakt, a asi jediný, komu nevadilo jeho intelektuální vzezření. Všichni se bavili na Vojtův účet, Emil měl však často pocit, že nejvíc důvodu k zábavě má Vojta sám. Kdo ví, v každém případě to byla veselá kopa, do všeho „hrr“, jako by se ho žádné problémy ani nedotýkaly.
„Už se nám to všechno pěkně zelená, co…?“ pronesl Emil a vzal si nabízenou cigaretu.
„Jasně, že zelená,“ zvolal Vojta. „Nevěřil bys, že v Americe rostou stromy, na který když si sedne vopice, tak z ní zbydou jenom kosti, člověče.“
„Tak to teda nevěřil, ten strom by přece ty kosti neuměl vyplivnout,“ namítl Emil smrtelně vážně.
„Jó, hehehe, čap, čap a vopice je v trapu. Četl jsem vo tom.“ Vojta byl v podstatě krásně urostlý a silný chlap. „Kosti jsou dobrý tak akorát pro psa,“ pokračoval bez rozpaků. „To tady chodí jeden s takovým zavalitým buldokem nebo co to je, vypadá napůl jako prase a jenom z půlky jako buldok. I ten holej vocásek má zakroucenej jako vepř, určitě‘s ho musel vidět. Tak toho jsem na vlastní voči viděl, jak ve vteřině přechrupnul volovi nohu, křup a po vtákách, člověče, to musí bejt taková síla, že ani grizzly by něco takovýho nesved.“
Emil se rozesmál na celé kolo a Vojta se chechtal tím svým nenapodobitelným a bezstarostným způsobem, jako vždycky.






















