K dolnímu objektu staveniště Mrázovka zacouvalo nákladní auto a vyklopilo velikou hromadu písku, jehož sypká hmota se navršila do výše nedávno osazeného okna prvního podlaží budovy. Než by kdokoliv stačil říci švec, zablýskala se ještě nedovřená korba vozu v ohybu hlavní silnice daleko za ohradou staveniště.
Několik hodin poté stanul stavební mistr Kotek s výkresem projektové dokumentace před vchodem stejného objektu, aby vyměřil základ pro zbudování zděného sloupku, ve kterém měl být umístěn elektrický rozvaděč. Hleděl do situačního plánku s nepříjemným pocitem, že tady něco nehraje. Odkrokoval pět metrů od paty domu a hle, jeho bota se zabořila do kypré a nepřekročitelné hory písku. Překvapeně se rozhlédl. Z otvoru vchodové zárubně domu bez dveří se vynořil Pišta s mrtvolným výrazem ve tváři.
„Co to je, tohleto?!“ vyjekl zničeně Kotek na první alespoň zdánlivě živou duši, jakou spatřil ve své blízkosti, a prstem hrozivě mířil do středu hromady.
Pišta se zastavil, jako by mu právě došly baterky, a unaveně procedil mezi zuby: „Písek, majster…“
„A co, k sakru, dělá tady?!“
Otázaný dotčeně pokrčil rameny: „To se, doboha, neptejte mě, ale toho usmrkanýho floutka s vejtřaskou, co tu ráno byl a poslal mě do ryti, když jsem mu řek, že si vás má najít.“
„Mě snad vomejou,“ Kotek se chytil za čelo a zařval: „To mu nikdo nemohl ukázat míchačku?!“
„Je to snad moje starost, Majster? Na dělníka si dneska každej vodevře hubu. Najlepší sedět v hospodě a do ničeho nestrkat rypák. Eště se mám jebat s volakým somárom, co nezvedne kokot vod volantu?“ Vysunul žluté ruce Kotkovi pod nos: „Bez těhle ruk nepostavíte ani hovno, majster.“
„Cos mu teda řekl?“ vyjel mistr vztekle.
„Ať si tu fůru vodveze třeba starej na bábovičky,“ zadrmolil Pišta a zcela zničen nezvykle dlouhým řečnickým projevem pokračoval v cestě.
Kotek chvíli ještě bezradně civěl na hromadu, než se vydal hledat Ferka Pagáče, aby mu ten písek odházel alespoň trochu stranou.
Když nechá tesař ve zdi díru, je to se vší pravděpodobností díra na svém místě. Koneckonců, je jen málo děr, které by se nedaly ucpat, když na to přijde. Jiná věc je, když zapomene nechat díru tam, kde by být měla. Takových zapomenutých děr bylo po barácích jako naseto. A jediný, komu každý neposkvrněný grunt bez patřičného otvoru či rýhy skýtal skvělou příležitost prokázat své kvality, byl ramenatý Vojta Vrána. Byla to práce pro chlapa, o kterou ho nikdo nesměl ani nechtěl připravit. Od rána dychtivě obcházel připravený kompresor na pneumatické kladivo a jakmile pekelný stroj nastartoval, vrhl se ke sbíječce a už za sebou vleče dlouhou hadici do baráku. Od té chvíle nepřestával kulometný rachot týrat široké okolí.
Kdo se někdy pokoušel v poloze stojícího střelce vrtat sbíječkou do betonu, určitě ví, jaká je to rasovina. Po necelé hodině práce vás brní celé tělo a hlava třeští bolestí, jen se rozskočit. Vojta byl silák, a hlavu měl nejspíš z olova. Dřel jako odvázaný bez přestávky a jeho triumfální výkřiky nenechávaly nikoho na pochybách, že z toho má velké zadostiučinění.
Mistr Kotek byl ze staré školy a tudíž poctivka. Když zjistil, že v betonových stropech nejsou vsazeny špalíčky pro háky na zavěšení svítidel, nemávl nad takovým nepatrným detailem rukou a bez ohledu na názor Karla Zvěřiny, že na to kolaudační komise nepřijde, dal vyvrtat doprostřed každého stropu díru.
























