„Už se nám to všechno pěkně zelená, co…?“ pronesl Emil a vzal si nabízenou cigaretu.
„Jasně, že zelená,“ zvolal Vojta. „Nevěřil bys, že v Americe rostou stromy, na který když si sedne vopice, tak z ní zbydou jenom kosti, člověče.“
„Tak to teda nevěřil, ten strom by přece ty kosti neuměl vyplivnout,“ namítl Emil smrtelně vážně.
„Jó, hehehe, čap, čap a vopice je v trapu. Četl jsem vo tom.“ Vojta byl v podstatě krásně urostlý a silný chlap. „Kosti jsou dobrý tak akorát pro psa,“ pokračoval bez rozpaků. „To tady chodí jeden s takovým zavalitým buldokem nebo co to je, vypadá napůl jako prase a jenom z půlky jako buldok. I ten holej vocásek má zakroucenej jako vepř, určitě‘s ho musel vidět. Tak toho jsem na vlastní voči viděl, jak ve vteřině přechrupnul volovi nohu, křup a po vtákách, člověče, to musí bejt taková síla, že ani grizzly by něco takovýho nesved.“
Emil se rozesmál na celé kolo a Vojta se chechtal tím svým nenapodobitelným a bezstarostným způsobem, jako vždycky.
Krum-páč. Starej Pišta, nikdo mu jinak neřekl, mátožně jako spící panna překročil s lopatou přes rameno pomyslnou linii nedokončeného příkopu. Věčně nepřítomný výraz, nikdo si už nebyl jist, kdy je opilý a kdy střízlivý, plavé zmaštěné vlasy a vrásčitý obličej s nezdravou pletí, která z dálky odpuzovala svým okrově žlutým odstínem. Byl vlastně žlutý od hlavy až k patě a odporně páchnul. Když Emil nastoupil na stavbu, projevoval občas záblesky vědomého života a zájmu o čas a odpočítával minuty, kdy bude konečně moci usednout se starým kamarádem Kudrnou u půllitru piva v přilehlé hospodě. Pak ale bezzubý a věčně žertující kmotr – nikdo nevěděl, proč na Pištu tak držel – odešel do důchodu. Od té doby to šlo s Pištou s kopce.
„To je hrozný, v hospodě utíkaj hodiny, že je nestačím počítat, a tady se to vleče jak na funus,“ postěžoval si nedávno Emilovi u hromady cihel, na jejímž přerovnávání strávili společně celé dopoledne. Byla to po dlouhé době první slova, která Emil z jeho úst zaslechl. První a dosud poslední.
Krum-páč. Ocelový hrot narazil na kámen a násada udeřila Emila bolestivě do dlaní. Odhodil krumpáč na hromadu hlíny a usedl na okraj výkopu. Unaveně se zahleděl na oprýskanou maringotku stojící hned vedle ohrady stavebního pozemku.
Ferko Pagáč, obyvatel onoho pojízdného domova, byl figurka z celé party nejzajímavější. Jako správný imbecil neuměl číst ani psát. Vlastně neuměl pořádně ani mluvit. V dětství prý upadl na hlavu, kdo ví. V rozporu s tímto tvrzením o něm kolovala pověst, že má rodinu a dvě dospělé děti někde na Slovensku a ty si staví přepychové domy, na které pokaždé padne celá jeho výplata. Pravdou je, že kromě práce trávil celý svůj čas v maringotce, jedl jen loupané brambory se slaninou a zapíjel to domácí kořalkou, kterou mu pravidelně někdo posílal.