Svými schopnosti a přístupem k práci představoval živoucí prototyp humanoidního robota. Ke každé práci musel být doveden jako na stanoviště. Na to se jal s železnou rytmičností provádět nařízené úkony a prováděl je bez přestávky tak dlouho, dokud práce nebyla hotova. Pak se na místě posadil a klidně čekal na další příkazy. Všechno na něm bylo sešlé a obnošené, jen černý, stříbrně protkaný plnovous mu dodával zvláštního filosofického výrazu, jenž byl v neproniknutelném rozporu s projevovanou slabomyslností. V kapse usmoleného saka nosil nádherné přívěskové hodinky zavěšené na stříbrném řetízku, podle kterých pravidelně kontroloval blížící se přestávku na oběd či konec směny. Hodiny znal dobře a jakmile padla, přesunul se na schůdky svého pojízdného útočiště a zamyšleně zíral do dálky až do setmění. Zdálo se, jako by čekal, až se s ním dá maringotka nepozorovaně do pohybu a odveze ho někam daleko, kam jeho mysl nemohla dohlédnout.
Jednoho dne se skutečně dočkal. On ale na schůdkách nebyl. Maringotka začala překážet, a tak ji připojili za nákladní auto a odvezli na druhý konec stavby. Když Ferko zahlédl vůz v pohybu, opustil poprvé stanoviště od rozdělané práce. Toho dne se už zpátky nevrátil. Pobíhal okolo maringotky a bezradně gestikuloval na každého, kdo se objevil v její blízkosti. Schůdky do Ferkova domova totiž na novém místě ústily na metr do šedivé a neprůhledné ohrady. Všichni to věděli, snad i tušili tíhu tragédie, s jakou tato příhoda nešťastného Ferka zastihne, nikdo ale neměl chuť znovu objednávat auto, aby boudu přestěhovali na vhodnější místo. Jisté je, že do rána byla v ohradě vyříznuta velká zubatá díra s překrásným výhledem na panorama Prahy. Nakonec snad na celém neštěstí Ferko Pagáč vydělal.
K dolnímu objektu staveniště Mrázovka zacouvalo nákladní auto a vyklopilo velikou hromadu písku, jehož sypká hmota se navršila do výše nedávno osazeného okna prvního podlaží budovy. Než by kdokoliv stačil říci švec, zablýskala se ještě nedovřená korba vozu v ohybu hlavní silnice daleko za ohradou staveniště.
Několik hodin poté stanul stavební mistr Kotek s výkresem projektové dokumentace před vchodem stejného objektu, aby vyměřil základ pro zbudování zděného sloupku, ve kterém měl být umístěn elektrický rozvaděč. Hleděl do situačního plánku s nepříjemným pocitem, že tady něco nehraje. Odkrokoval pět metrů od paty domu a hle, jeho bota se zabořila do kypré a nepřekročitelné hory písku. Překvapeně se rozhlédl. Z otvoru vchodové zárubně domu bez dveří se vynořil Pišta s mrtvolným výrazem ve tváři.
