Z hloubi průchodu hostinského domu se vynořila dvojice hlučných dívek. Viktor instinktivně sáhl po cigaretě a škrtl zápalkou, aby jeho přešlapování na prahu nevypadalo tak hloupě. Ze stejného popudu vzápětí vykročil do uvolněných vrat a skloněnou hlavou narazil do mladíka, který zjevně sledoval stopu unikajícího páru.
„Kam čumíš, vole!“ zahřímalo to nad jeho překvapenou grimasou. Chraptivě pronesl něco, co mělo vypadat jako omluva. Spíše to však připomínalo vzdechy medvěda probuzeného ze zimního spánku. Dívky na chodníku svorně vyprskly.
„To je vejr, viděly jste to už někdy?“
Viktor se bez dalšího slova ztratil v průchodu. Vztek ho tak ohlušil, že nemusel ani hluchotu předstírat. Vrazil zaťaté pěsti do kapes a pomalu stoupal po dlouhém a točitém schodišti vzhůru ke dveřím vinárny Femina.
Robert Mařák sáhl do hromady reklamních časopisů a pohodlně se uvelebil v křesle. Pomalu obracel stránky a co chvíli pohlédl na mladou ženu sklánějící se nad kolébkou a zabranou do opatrování dítěte. Není to tak dávno, co ji pojal za svou manželku poté, co otěhotněla jeho vlastním přičiněním. Nikoho ve svém okolí nenechal na pochybách, že mu ujely nohy. Pravda to však nebyla. Bože, jaký to byl vlastně impuls, který jej donutil rozmnožit zárodek nepopsaného vědomí a strachu z budoucnosti podepřený vlastní pochybností o smyslu lidského života? Ty věčné plínky, dudlíky a kašičky mu šly stále víc na nervi. Pořád dokola: Nejdřív posadíme miláčka do vaničky, ták, pak ho pěkně přebalíme a teď dáme miláčkovi napapat, no ták, plece nebudeme blecet, ťuťuťu, a miláček neumí nic lepšího než vytrvale vřískat. K tomu ten příšerný smrad! Panebože, ještě aby s ním chodil na procházky, jako kdyby toho neměl doma dost.
Žena si unaveně hrábla do vlasů. Lehkým pohozením hlavy zachytila Robertův kradmý pohled a oplatila mu tichou výčitkou. Tak takové pohledy má nejraději, jako kdyby on byl pořád něčím vinen. Kvapně upřel pozornost na stránky časopisu.
„Tady jsem objevil bytelnou sedací soupravu, něco takovýho by se nám hodilo, pojď se podívat,“ řekl mírně.
„Nemám čas, sám vidíš.“
„Hm, tak to tě nebudu vyrušovat.“ Zaklapl časopis a pustil magnetofon. „Co máš k jídlu?“ zeptal se.
„V lednici je salám.“
„Salám, znáš ty něco jinýho, než salám?“
„Jestli chceš uvařit, prosím, máš možnost. Taky si ráda dám,“ odpověděla úsečně.
