Robert mlčky odešel do kuchyně a otevřel si láhev piva z lednice. Eva se objevila ve dveřích s velkým hrncem, který postavila na plotnu. „Proč sis nevzal ten salám?“
„Nemám chuť.“
„Robo, měj přece trochu pochopení. Copak nevidíš, že na to sama nestačím? Kdybys mi s něčím pomohl…“
S podrážděným gestem zvedl sklenici k ústům.
„Ty se zlobíš?“ zeptala se opatrně.
„Proč bych se měl zlobit, hergot, když na to nestačíš, tak si pozvi třeba svou matku, já ti chůvu dělat nebudu.“ Prudce se zvedl a zamířil zpátky do pokoje.
„Tak na co tady vůbec jsi…!?“ zaslechl za sebou z kuchyně.
Výborně, už delší dobu si lámal hlavu, na co se vymluví, až venku zatroubí Mikki se svým novým Bavorákem. Takhle to bude jednodušší. Mrkl na hodinky a otevřel šatník. Evin nachový výraz za ním vtrhl do pokoje.
„Ty někam jdeš?“ zarazila se ve dveřích.
„Jo, mám nějaký kšefty s Mikkim,“ odpověděl nedbale.
„Už zase? Chceš, aby tě táta pořád tahal z průserů?“
„Hele, mýho tátu nech na pokoji a nestarej se o věci, do kterých ti nic není. Snad si nemyslíš, že bych mohl poctivou prací vydělat na takovou útratu, k jaký mi ty každej tejden předložíš účet!?“
„Já přece peníze nepotřebuju. Pro mě by znamenalo daleko víc, kdybys mohl alespoň sobotu věnovat rodině. Je to snad příliš velká oběť?“ Roztřásl se jí hlas.
Robert vzdychl a pohlédl z okna: „Pochop, slíbil jsem Mikkimu, že mu pomůžu dát dohromady ten jeho nový auťák.“
„To znám, nakonec se zase dozvím, že jsi chlastal někde z děvkama,“ řekla s těžce potlačovaným vzrušením.
„Ale, ale, nač ta silná slova, to už si ani nemůžu poklábosit s kamarádama? Muž potřebuje k životu přátele, děvče.“
„A co já, já nepotřebuju nic? Myslíš, že mě baví být pořád sama zavřená doma s dítětem?“
„To je rozdíl,“ poznamenal Robert netrpělivě.
„Ták!“ vykřikla. „Rozdíl, říkáš, můžeš mi taky říct v čem? V tom, že ty si budeš lítat po flámech a já ti budu dobrá akorát k tomu, abych ti uvařila a vyprala ponožky? Napadlo tě už, že tohle dítě je taky tvoje?“ udeřila do kolébky, až se z ní ozval pronikavý nářek.
„Udělej s ním něco, ať neřve,“ řekl Robert a odvrátil se od okna.
Evě se řinuly slzy po tvářích. Něco se v něm pohnulo. Taková nepříjemná věc. Špatné svědomí nebo co? Přistoupil k ní a jemně jí pohladil po vlasech: „Tak si to tak neber, holka, jsi často podrážděná, no a to víš, já se potom taky necítím nejlíp. Nakonec mám vždycky pocit, že udělám nejlíp, když vypadnu. Předejdu tak aspoň hádkám.“
