„Víš, Robo, představovala jsem si to všechno trochu jinak. Snad je to moje vina. Zůstaň tady se mnou, budu na tebe dneska moc hodná, uvidíš,“ upřela na něj žádostivé hnědé oči.
Robert na okamžik zaváhal. Najednou se mu zdála ohromně hezká. Vzápětí venku zazněl klakson.
„Nejde to, opravdu to nejde, lásko. Někdy jindy ti to vynahradím.“
Oblékl si modré džinové sako a postavil se před okno. Při pohledu na oranžové auto u chodníku se mu navrátil důvěrný pocit klidu a jistoty. Už aby vypadl. Spokojeně luskl prsty. Byl to zase on, úžasný Robo, miláček dívek a král vináren, nádherný a nepřekonatelný Robo, idol všech dospívajících mladíků dychtících po sexu a módních hadrech. Nikdo mu nemusí připomínat jeho tátu, který sedí na postu krajského primátora jako velký zvíře. On, Robert Mařák, přijal stejná pravidla hry, kterou oproti svému váženému otci hraje s čistým svědomím. Znovu se ozval klakson. Vykročil do předsíně. Tam se na moment zarazil a ohlédl. Eva na něj upírala zvláštní pohled, ohnivý a podmanivý, s jakým se u ní ještě nesetkal. Prudce vzal za kliku a rychle za sebou zabouchl dveře.
Ještě venku na ulici cítil ten pohled v zátylku. Otřásl se a zamířil k protějšímu chodníku, kde se na něj s pootevřeného okénka automobilu zubil vousatý obličej. „Čau, rámus,“ zvolal nedbale rozevlátý Mikki. „Že ses vyhrabal, už jsem myslel, že ti Evka dala zaracha.“
Robert stejně nedbale obkroužil nádherné oranžové BMW a zhoupl se na kožešinové sedadlo vedle řidiče.: „To víš, vole, musíš občas nahodit city, aby byl klídek. Holka to prostě potřebuje.“
„Ááhaha, city, city, vod tebe to teda sedí, rámus,“ řehtal se Mikki na celé kolo a svižně rozehřál pneumatiky Bavoráka po liduprázdné ulici.
Na konci ulice zahnul vpravo a zamířil hlavní třídou nahoru k městskému divadlu. Na chodníku před sebou zahlédl mladou a nádherně štíhlou dívku se sukýnkou sotva pod hýždě. Reflexivně ubral plyn. „To by stálo za to, co říkáš Robo, napadneme jí? Tu jsem tady ještě neviděl.“
Robertovi se při pohledu na dívku vybavila Evina uslzená tvář a v tu ránu měl po náladě. „Jeď dál, kašlem na ni, mám žízeň.“
„Ale, ale, copak je to s tebou, jsi nějakej přepadlej. Nechytils někde kapavku?“
„Vole!…Mám prostě děsnou chuť na pořádnýho panáka, nic víc. Tak šlápni tomu na krk, né, ať vidím, že sedím v pořádným autě, a ne v nějaký podělaný herce!“
