„Jó, buď bez starosti,“ zvolal Mikki a zařadil nižší převodový stupeň, aby prohnal tu kupu koní pěkně zostra, až motor zakvílel. Takový odpich, to je přece něco!
„Jak se vede?“ řekne Karel, barman a vrchní číšník v jedné osobě, a nepřestává přitom oplachovat skleničky za barovým pultem obloženým hosty. Na krajní jehlanovité stoličce úplně v rohu sedí Viktor Deml a nutí se k odpovědi, protože je vděčný za tu otázku. Na to se Karel zeptá: „Kolik školy ti ještě zbývá?“ A Viktor odpoví: „Pět semestrů, pokud to dobře půjde“ a hledí na Karla jako na dobrodince, který ho zadržel na okraji neviditelnosti. A Karel řekne: „Mluvil jsi s Vláďou?“ Teď už přestal oplachovat skleničky a do dvou z nich nalévá víno. „Ne,“ odpoví Viktor, a pohledem snímá slova z Karlových rtů v naději, že se dozví něco nového. „Nedávno tady byl. Ptal se po tobě,“ k vinným skleničkám přibyly dva rumy a dvě coly. „Udělal se zase, jak zákon káže. Bylo tu veselo.“
Karel se zasmál a podnos zajiskří nad hlavami hostů u baru, aby vzápětí klesl mezi rozjařenými stoly v lokále. Viktor se vtěsná ještě více do kouta až tam, kde barový pult končí ve zdi, a je to vše, čím se cítí uznán hodným zúčastnit se představení velkosvětské hry o tom, jak se žije naplno, a proč jeho kroky skončí vždycky právě zde. A tak tu sedí a bude sedět ještě dlouho a všechno, co vnímá, je pouze kolorit setrvačné pozice hráče bez žetonů, který přestal existovat v reálných souvislostech, nebo snad nikdy ve své podstatě neexistoval. Pět vět je stvrzenka za dříve pronajatou vstupenku, závaží na misce pochybností, skrze něž se člověk zastaví pod schody jako nedospělý výrostek z ulice, aby sebral špetku důvěry v sama sebe, v nestrannou možnost výhry, která snad někdy byla pravdivá.
Jenomže to tady byl Vladimír, bývalý spolužák z dětství, se svou bezprostřední láskou k životu a neskrývanou, a přitom zlehčující tragikou hledání dobra v této tunovými hřeby rozbrázděné zemi. Byl to právě on, kdo dokázal mnoho z okolních věcí připojit k přítomné osobě Viktora, aniž by tím přivodil rozpor mezi obřadným cynismem prostředí a útlocitnou duší básníka, který neumí přijímat kompromisy. Nalezl v sobě ono přetrvávající dětství, jímž se člověk dokáže rozplývat v ideálech a ukrývat svou osamělost před světem.
