Tak to bylo do chvíle, než podlehl lítosti nad lhostejným a nechápajícím založením těch, ke kterým nedokázal proniknout (nebo kteří jej nedokázali milovat), než propadl alkoholu a traumatu dospělosti. Viktorovi teď nezbývá nic jiného než sedět v bezradném očekávání vzrušujícího kontaktu, pro který nedokáže nic udělat (sex je vše, co potřebuji), v naději, že jeho čas neuplývá do prázdna a zbytečně jako pramen vody hroužící se do hlubin písečného nánosu. Příští minuty bude co chvíli uvažovat o tom, že by se měl raději zvednout a vyklidit pole dřív, než pro něj všechno skončí trapným pocitem nepřístojnosti, zatímco stejná síla, která mu bránila vstoupit, překáží mu nadále stejnou měrou učinit opak. Je to opravdu k nevíře…
„Janičko, lásko moje!“ Mohutná ruka se zvedla a těžce spočinula na něžném ramínku hezounké dívčiny s útlými boky upnutými do džínových kalhot. Dlouhé záclonky řas se několikrát zatáhly a znovu odhrnuly, tělo se jemně zavlnilo a s pohybem zívající šelmy se vetřelo k barovému pultu.
„Dáš si se mnou taky něčeho dobrýho, né? Dyť by sis mě za celou dobu ani nevšimla.“
Výčitka, taková výčitka, to už je skoro jako vyznání lásky. Oblá ňadra protestují na masitém rameni: „Míro, tebe vždycky.“
Ruka, jako by neunesla vlastní váhu, klesá, rýpne do Demlova stehna (promiň, brácho) a dlaň skoro zakryje úchvatné dívčí hýždě. Hmm…
„Holka, ty jsi čím dál krásnější, jak to děláš…?“
Tak to už do sebe hoď, máš tady přece vybraný pití.
Hebká ústa smáčejí ležérní smyslnost ve zlatavém poháru a trousí zbytky lidské oduševnělosti.
„Celá se chvěla, už aby ho tam měla, hahaha…“
„Karle, ty chlíváku…!“
Viktor Deml se tiskne stále více ke zdi. Dívka se vysmekla z objetí a Viktor cítí teplý oblý tlak jejího těla a vdechuje parfém zdánlivě nahuštěný za výstřihem s matně lesklou pokožkou. Neznatelně se pohnul a utržil krátký pohled plný opovržení.
Dřepíš tu jako balvan, nevidíš že se chceme bavit?!
„Karle, co říkáš na jeden šampus?“
„Jenom jeden?“
„To si piš, ať je tu zase jednou veselo, né…?“
Dyť je sobota a Karel má otevřeno.
Židličky v lokále jsou jako šachové figurky.
„Karle, dones flašku na stůl a pořádnou. Dneska to rozjedeme pěkně vod podlahy.“
„Femina je ráj, Femina je naše…!“
Hlasy jsou jako jeden. Magnetofon piští do reproduktorů na stěně.
