Až odzvoní naši hranu
Uvidíme její bránu
Uvidíme její chřtán
Otevřený dokořán
Smrt vždy byla je a bude
Má pro všechny stejný úděl
Smrt je všude kolem nás
Pozemský nám měří čas
Smrt je v každém kraji místní
Všechny svojí hrozbou tísní
Všem nutí své prokletí
Ta královna podsvětí
Lidé na ni myslí zřídka
Slova o ní mají plytká
Nikdo nemá žádný chvat
Blíže se jí zabývat
Myslet totiž není snadné
Na objetí její chladné
Na tu chvíli obludnou
Jež nám bude osudnou
Smrt nám skrývá svoje taje
A zároveň obludná je
To je onen dvojí kříž
Jenž nám je vždy na obtíž
Pro všechny je zdrojem hrůzy
V tom jsme před ní všichni druzi
Ať co chceme děláme
Jiný přístup neznáme
Těžko říct proč je tak tomu
Že se všichni děsí skonu
Že jsou všichni bez hlesu
Z morbidního úděsu
Kulturou to možná bude
Že je to tak tvrdý úder
Neboť v naší kultuře
Vnímáme smrt ponuře
Je to tím že jednotlivě
Vnímáme ji přiliš tklivě
Připadá nám jako vrah
Který všechno mění v prach
Zatímco víc kolektivně
Lze ji brát víc pozitivně
Jako věčný koloběh
Jenž se týká živých všech
Kultury jsou možná jiné
Ve kterých se snáze hyne
Ve kterých je možné snad
Smutkem tolik nesténat
Od nich je se třeba učit
Jak se smutkem přestat mučit
Jak nad smrtí přestat lkát
Přestat se jí tolik bát
Přesto ani mysl bdělá
Nemůže smrt přijmout zcela
Nemůže dle libosti
Zrušit svoje úzkosti
Smrt nás trápí svými taji
Jež si velmi přísně hájí
Nikdo o ní není s to
Zbavit se svých nejistot
Všichni si dál pokládají
Otázky z nichž dech se tají
Oněch trudných otázek
Zná každý pár ukázek:
Zda v posmrtný život víra
Jenom pravdu nezastírá
O tom že kdo smrti práh
Přejde končí v temnotách?
Zda je to spíš umírání
Které nás svou trýzní raní
Nebo to co po smrti
Přijde víc nás rozdrtí?
Zda snad lépe vyrovnat se
Se smrtí svých bližnách dá se
Nežli přijmout vlastní strach
Sám se jednou změnit v prach?
Zda je možné sám si zvolit
Způsob kterým dá se skolit
Zda sám sebe smrtelně
Dá se zranit účelně?
To jsou ona rozjímání
Ze kterých je těžké spaní
To jsou ony reflexe
Jež se tráví nelehce
Ty poslední dvě mi hlavně
Krouží hlavou neúnavně
Společně mě skličují
Zármutkem mě bičují
Milá smrti táži se tě
Jak sdělit tvou hrůzu dětem?
Jak jim jenom nastínit
Že vše živé musí shnít?
Jak se smířit s tím že ony
Uslyší snad dřív tvé zvony
Že snad dřív tě potkají
Nežli život poznají?
Jak přijmout že děti mladé
Mohou také umřít hladem
Že i když jsou beze lsti
Mohou umřít v bolesti?
Jak jen nebýt stižen mukou
Při představě vlastní rukou
Sám své žití ukončit
A práh smrti překročit?
Jak na druhou stranu nemít
Možnost skončit trudné vjemy
Když trápení žalostné
Přestane být únosné?
Jak se poddat pudům nízkým
Chtějícím dát smrt svým blízkým
Jak necítit zoufání
Z vlastních dětí uspání?
Jak na druhou stranu nechtít
Milosrdnost v srdci šlechtit
A dát dětem úlevu
Od bolestných projevů?
Neboť jistá utrpení
Umírání v peklo mění
A v těch hrůzných případech
Je smrt přáním lidí všech
V těch chvílích je tedy nutné
Ukončit to žití smutné
Mít radší plán záložní
Jenž nám únik umožní
To jsou tedy ony hrůzy
Jež mě drží ve svých kruzích
Jež mě plní úděsem
Z toho co dít bude se
Neboť všechno to snad brzy
Přinese nám horké slzy
To všechno již brzy snad
K šílenství nás bude hnát
Lidstvo už se totiž žene
Do propasti vyložené
Do záhuby nevzhledné
Z níž se nikdo nezvedne
Byť nechci být pesimista
Mám strach z toho co se chystá
Z toho že dech života
Pohltí zlá nicota
Zdá se mi že smrt je blízká
Že už si nás brzy získá
Že nás bude černý sen
V zajetí svém držet zlém
Předtím ale utrpení
Krev nám možná trochu zpění
Čehož také velice
Máme důvod děsit se
Smrt nás prostě děsí vždycky
A vládne nám ukrutnicky
Vždy nás k úctě vyzývá
Její aura hrozivá
Nelze na ni připravit se
Ani před ní nikam skrýt se
Lze o tom jen přemýšlet
Co nám chystá mrtvých svět
Naopak lze celkem lehce
Nad svým žitím zamyslet se
Není vůbec bez šancí
Dělat žití bilanci
V duchu více povzbudivém
Lze též říci carpe diem
Každého dne užívej
A na radost z žití dbej!
Hlasité předčítání