Nad hlavou mi jako v komixu
visí otazníky
Stojím na zastávce
a konečky prstů už mi skoro hoří
Uzavřen jsem v očekávání tramvaje,
která odveze mne směrem
k šesti stěnám, jímž zvykl jsem si říkat domov
Nad hlavou mi jako v komixu
visí otazníky
Stojím na zastávce
a nevím, kterou tramvaji
mám nechat se vést
V číslech se nevyznám
3,2,1 … ani ta poslední se mi nezdá
Nad hlavou mi jako v komixu
Visí otazníky
Vybírám, volím občas přebírám,
a když přeberu je mi líp.
S nezájmem plynu vlnami,
jed nechávám stekat po mě kůži
někdy i pod ní, nečekám – vždyť jed je můj pán
Nad hlavou mi jako v komixu
Visely otazníky
A teď zbyly už jen tečky…
Neodbytná potřeba pokračovat
Nevyřčená moudra, volby a možnosti –
navždy už budu na zastávce čekat
…
Dokud nad ní nebudou jako v komixu
viset otazníky
A symbolicky (se sarkastickým úšklebkem)
ptát se, co kdysi bloudilo mou komixovou bublinou
,,Vždyť čeká na místě, kudy tramvaje
už roky nejedou”
…
Nad hlavami kolemjdoucích
jako z komixu
visí otazníky
Se samolibosti i lítosti
šklebí se do míst,
kde visely mé otazníky
(nikoli do očí…)
Hlasité předčítání