Ztracená duše

Ztracená duše

Poslední soud

Kapka krve stéká na zem,

příčinou jsou trny,

kobří jed je silnější,

než všechny naše viny.

Působí na nás mocnou silou,

jež vkládá těla do hrobu,

mocný soudce čeká,

až pohřbí nás pod vodu.

 

Černá růže

Na poli se našla růže,

černá, jako frak, jest vložena

do rakve, líčí temný fakt,

že dotyčný je vrah.

 

Bouřlivá neděle

Je neděle, blesky létají kolem nás

a my životem jen plujeme.

Život nás nebaví, s tím se snadno

sžijeme. Letíme shora dolů,

ale zpět již to nejde. Ale co na tom

teď sejde?

 

Ztracená duše

Ztracená duše krajinou bloudí,

o kousek lásky jenom loudí.

Teď už je pozdě, volá NÁŠ Pán,

promarnila jsi svůj životní plán,

který jsem Ti předepsal.

 

Ošklivý sen

Je den, je noc, je noc, je den,

zdál se mi před nedávnem

ten ošklivý sen. Víš dobře,

co v něm bylo, to není fér.

Šla jsi dolů po schodech,

letěla vpřed… Máš to ale smůlu!

Ruku v ruce s ním kráčela a jen

jemu věřila!

 

Jednoho dne za soumraku

Jednoho dne za soumraku,

duše plná starých vraků,

hnána do té nejzmrzačenější

části duše, slyšíc hlas oběti

své mysli, prostětuše – ZABILA

JSI MĚ, V PEKLE SKONČÍŠ,

TVÁŘ V KALUŽI KRVE TVÉ

V DEN BOŽÍHO SOUDU SMOČÍŠ!

 

Starý dům

Na vrcholku hory stojí staré stavení,

v něm rezavý nábytek, spousta jiné

škody, jídlo, co dům dal a pes,

raději si život vzal!

 

Nevím, co dál…

Nevím, co dál… Řádky písmen ze mě

padají, ani nevím jak. O čem psát,

než o životě, bohatství či žebrotě,

o utrpení lidském i jiném,

stejně však všichni pod půdou

naší země shnijem!

 

Růženín

Leží kámen na kameni,

na vrcholku růženín.

Každý hned se jeho kráse diví,

až přechází zrak, vše proti němu

vypadá, jako starý vrak.

Svítí na dálku, přes pole a hory,

přes stáje a domy, novou naději

nám skýtá, že krása i v obyčejnosti

se skrývá!

 

Odmítnutí

Každý z nás chce být v něčem

dobrý, ne vždy se to povede.

Bojíme se odmítnutí,

těsně před tím v nás však

svítá špetka naděje.

Vždy, když v něco doufáme,

dopadne to jinak a ne tak,

jak si přejeme.

Nejlepší je s ničím nepočítat,

být cílem i DUCHEM ÁLEJE!

 

Stmívání

Nad sluncem se sklání stín,

pomaloučku, jako lesní dým.

Měsíc vychází  – ZROVNA,

když jsem v nesnázích.

Poté, když zorané pole vyklidím,

s lucerničkou v ruce ŠUMAVSKÉ

LESY PROCHÁZÍM!

 

Veverka

Vidím na zemi zdechlinu,

co kdysi bývala veverkou,

někdo přejel ji autem či motorkou.

Běhala, skákala, lezla po stromech.

Znal jsem se s ní dobře, oříšky nosíval,

v její blízkosti často přebýval.

 

Mrtvola

Vzpomeňte si duše má,

co uzřeli jsme kdysi,

mrtvolu, jenž byla v lesích

zakopána, bez šatů a bez konflesích.

Nevědíc, co dělat míti,

jako mladí poutníci,

úprkem vrátili se v naše domovy

a do rána kořalky hořké napájeli,

dokud alespoň na chvíli naše mysl

neopomněla na tu hniloba a zápach,

které linuli se z hlíny.

 

Od smrti jen krůček